Když je to zadarmo, produktem jste vy. Tohle zásadní a pravdivé klišé dnešní mediálně-korporátní doby známe asi všichni. Zamysleli jsme se však nad otázkou, co to vlastně znamená? Kam až sahá ono "produktem jste vy"?

Jste-li produkt, pak to totiž není zadarmo. A je otázka, jestli cena, kterou platíme za "služby" většiny "sociálních sítí", nepřesahuje "pouhé" prodávání dat a pozornosti jejích uživatelů k reklamním účelům. Zvláště, když fundament jejich úspěchu tkví v manipulaci s bazálními lidskými instinkty a emocemi. Rostoucí závislost čím dál většího množství lidí na těchto "sociálních" platformách pak v kombinaci s dnes bující cenzurou "nepřijatelných" myšlenek a nechutným vnucování Režimní propagandy, vzbuzuje u většiny sociálních sítí otázku, nakolik jsou jejich "služby" vlastně lidsky přijatelné, natož pak "zdravé". V jaký produkt nás pak tyto sociální sítě vlastně přetváří?

Pro sebe jsem si tuto otázku zodpověděl a proto, k 1. květnu 2022, po osmi letech, definitivně odcházím z Facebooku — z poslední "sociální" sítě, kterou ještě občas používám. Pokud chcete, můžete se inspirovat mými důvody.

Číst dál…

Jako stepní požár se mezi lidmi šíří bludy. Jsou prý vysoce nakažlivé, rezistence populace mizivá. Moudrý bratr Režim proto spěchá na pomoc a z upřímné starosti o své poddané zavádí přísná hygienická…, pardon, informační opatření. Všechny bludné myšlenky jsou pod hrozbou trestního postihu s okamžitou platností zapovězeny, média je šířící vypnuta a všichni bludonosiči povoláni k zodpovědnosti před tajnou, kárnou ideovou komisi. A nebo mají, alespoň, v utajovaných databázích Režimu černý puntík. Zarytí heretici jsou, samozřejmě, neodkladně a bez zbytečných právních formalit vydáni spravedlnosti — davu.

Jsme prý ve válce, žádající si rázných a nepopulárních rozhodnutí, k nimž se sahá jen v nejkrajnější nouzi. Jsou však činěna z nutnosti a dobré vůle, pro dobro všech. Tedy téměř.

Je to, samozřejmě, lež. Smyslem cenzury, zákazu a perzekuce Slova, není ochrana — před zlými či nepravdivými myšlenkami a informacemi. Dobro a pravda se s cenzurou zcela míjí. Středobodem jejího smyslu je moc. Cíle má primárně tři: zardousit dialog, ztížit hledání pravdy a efektivněji aktivizovat a fanatizovat dav.

Číst dál…

Nejzajímavější sny bývají ty, jež jako by se vůbec nevztahovaly k našemu životu. Sny, které nedokážeme spojit s našimi všedními radostmi a starostmi. Sny, které jako by patřily někomu jinému — a nám v nich byla pouze svěřena "hlavní role". Dva takové, velmi živé sny se mi během jedné noci zdály před necelými dvěma roky. Zapsal jsem si je, a občas přemýšlel nad jejich významem. Bylo mi zřejmé, že se vztahují k osobním výzvám v době plné zásadních proměn. Netušil jsem však, jak moc se jejich tíživý a naléhavý obsah propije do reálií celosvětové společenské situace, kterou právě prožíváme.

Číst dál…

Koróna. Jev neoddělitelně spojený s úplným zatměním Slunce, nejzákladnějšího symbolu života a vědomí. Zatmění je zvláštním zážitkem. Krajina se při něm zcela specificky zešeří, znatelně ochladí a — kupodivu — zvláštně ztichne. Lidé, a podle nastalého ticha zřejmě i zvířata, jsou vpraveni do zvláštního, napůl snového stavu vědomí. Jejich pozornost je zaměstnána nezvyklým úkazem a s ním spojeným transcendentním prožitkem. Když po několika minutách zatmění skončí, vnímavější jedinci tak nějak tuší, že svět se (jim) nějak změnil. Že po koróně už nebude — nemůže být — jako dřív. [1]

Číst dál…

Jsou volní. Překročili hranici. Směrem ke svobodě. Avšak tři a půl roku trvající britská anabáze, již jsme měli tu možnost sledovat, ukázala nám s dostatečnou razancí, že realita vystoupení z Evropského Svazu není jen tak. Že je draze vyvážena politickým i ekonomickým protivenstvím, brutálním mediálním nátlakem, a mezinárodním ponižováním — prostě příkladnou ochutnávkou "lásky", již Evropský Svaz chová ke svým milovaným poddaným. Hořká realita Brexitu neměla by nám však zakrýt jeho mnohem zásadnější nehmotný, symbolický aspekt — skutečnost dosažení nemožného a zapovězeného.

Číst dál…

Transgender muž porodil dítě. Za partnera má nebináriní osobu a sperma poskytla transgender žena, hlásí i na dnešní dobu poměrně výstřední titulek zprávy, o jíž podobné není v poslední době nouze. [1] Genderové paranormálno však mediálně frčí a lidem je podsouvána představa, že menstruující a kojící muži, či hranice ženského sportu posouvající atletky s kolíkem a ořechy v rozkroku jsou něco běžného. Báječný nový svět. Hyperbolické titulky nás lákají ke kliku, abychom se sami přesvědčili, co všechno je dnes možné. Přemožen zvědavostí, či snad zděšením, člověk občas podlehne. Klikne, načež zjišťuje, že…

Číst dál…

Ale takoví přece nejsou všichni, vždyť oni jsou v drtivé většině umírnění. Těmito a podobnými slovy snažíme se popírat nebezpečí ze strany následovníků Proroka a potlačit přirozenou obrannou reakci. Hrozba, kterou se civilizace s výstižným názvem Podrobení ve své doktríně sama prezentuje, prý vůbec není reálná. Argumentujeme, že většina s námi žijících podrobených je přece umírněná — čímž míníme, že není otevřeně konfliktní — a že případné násilí a teror jsou prý dílem pouze ojedinělých fanatiků. Pokud takto uvažujeme, neuvědomujeme si, jak nás ve snaze nasadit sobě i ostatním růžové brýle, zrazuje náš vlastní jazyk. Jak naše vlastní volba slov přímo odhaluje podstatu problému.

Číst dál…

Otčenáš, nejzákladnější křesťanská modlitba, byla — zatím pouze — v italském překladu oficiálně změněna. [2] Stávající představitel Svatého stolce, papež František schválil italskými biskupy navrženou a jím samým žádanou a hájenou úpravu. Tradiční prosba "neuveď nás v pokušení", jež přestála beze změn dvě tisíciletí, prý "není přesná", protože Bůh přece nepokouší. Letmý pohled zavdal by snad důvod k myšlence, že se jedná o změnu malou, triviální a nakonec snad i žádoucí. Při bližším pohledu však zjistíme, že nová forma otčenáše nejenže zásadně mění vztah mezi člověkem a Bohem, ale vypouští z modlitby klíčový odkaz na podstatu nové smlouvy, kterou s lidstvem Bůh "uzavřel" skrze Ježíše Krista. Významový posun je oproti původní verzi takový, že mne vede k důvodným pochybám o tom, zda je takto upravený otčenáš vůbec ještě křesťanskou modlitbou.

Číst dál…

Filosofií obchází strašidlo — strašidlo solipsismu. Ke svaté štvanici na námitku solipsismu spojit měli by se všichni filosofové… a vlastně všichni opravdoví myslitelé. Námitka solipsismu má výraznou tendenci dopadat na nebohé hlavy především fenomenologů a především v diskusích o vědomí. Na adresu těch, kteří tuto námitku vznáší, a ne až tak zřídka s povzneseným výrazem právě vyloženého trumfu, by se dalo říct snad něco ve smyslu "Bože, odpusť jim, neb nevědí, co činí". Nebýt tedy jistého rizika, že to skutečně vědí a dělají si z protistrany srandu tím, že záměrně argumentují jako hlupáci. To by si ale z filosofie dělali srandu, a to nelze tolerovat. Protože filosofie není sranda. A problém solipsismu je fakt vážná věc.

Číst dál…

Otázka po významu kříže pravděpodobně evokuje odpověď, že jde o symbol křesťanství. Tato, zajisté správná, odpověď však zahaluje — protože nevědomě opomíjí — jeho hlubší symboliku. Odhlédneme-li od oné náboženské roviny a ponoříme-li se do symbolu samotného, vydá obraz kříže ve své syrové podobě jak svůj zásadní kosmologický, psychologický i eschatologický význam, zároveň s tím však i důvod, proč je stěžejním symbolem právě pro křesťanství. Napříč svým obrovským sémantickým rozsahem, v nepřeberně mnoha způsobech, obsahuje kříž téměř vždy na něco konkrétního a jedinečného. Obecně vzato je totiž — a především — symbolem individuality.

Číst dál…

Jednu z os genderové ideologie tvoří premisa, že neexistuje přirozený, resp. "objektivně daný", předpis role či funkce pohlaví ve společnosti. Pohlaví jsou si prý v tomto ohledu rovna a vžité představy o rozdílech mezi muži a ženami prý nejsou nic než sociální konstrukt — historicky vzniklé normy, které, především ženám, limitují možnosti svobodné společenské realizace. Mezi hlavní proklamované cíle genderového snažení tedy patří odstranění tohoto útlaku, této diskriminace na základě pohlaví. Tomuto cíli se říká rovnost příležitostí ("equality of oportunity").

Druhým ideálem, který by měl být dosažen zároveň s prvním, protože by měl být jeho kauzálním důsledkem, je odstranění nerovnosti ve výskytu pohlaví v jednotlivých oblastech společenského života, zvláště toho profesního. Tomuto cíli se říká rovnost zastoupení ("equality of outcome").

Rozsáhlé společenské studie, sledující míru "naplněnosti" těchto ideálů v jednotlivých zemích, však dospívají ke zvláštní skutečnosti. Totiž, že odstranění diskriminace "paradoxně" vede k větší nerovnosti zastoupení mezi muži a ženami. Čím "rovnější" příležitost, tím více se muži stávají Muži a ženy Ženami. A podle toho si svobodně, a jinak, vybírají — své zájmy, zaměstnání, zájmů, životní cíle.

Jinak řečeno, rovnost zastoupení se ukazuje jako neslučitelná s rovností příležitostí.

Číst dál…

Objevil jsem kouzelný starý večerníček. Jmenuje se Indiánské rozprávky. Je krásně animovaný, je slovensky a je, překvapivě, o indiánech. Čtyřletý synek je z něj nadšený, oči vykoukat si může i jeho o tři roky mladší sestřička. Jako správný malý indián teď pochopitelně nutně potřebuje luk a šípy, na nohou nosí mokasíny a nenechá si vzít přesvědčení, že indiáni mluví slovensky. A mezi těmi rozličnými příběhy, jejichž hlavním hrdinou je malý indiánský chlapec Orlí pírko, je jeden zvlášť zajímavý. Jmenuje se Obr Sungu.

Číst dál…

Tak nám inaugurovali Belzebuba. Dalších pět let bude prezidentem naší země. A voda vře. Belzebub byl sice zvolen v regulérních volbách a tedy mnoha lidem zase až tolik nevadil, ale nějak se poslední dobou vžil zvyk vařit vodu vždy, když ty volby dopadnout jinak, než bych chtěl zrovna já a "naši". Vařila se, když si lidé odhlasovali Brexit ve Velké Británii, vaří se od zvolení Trumpa v USA a dnes ji ti, kteří se s novodobými "démony" neradi paktují, zase u nás vaří proto, že byl zvolen a do funkce jmenován Belzebub. Ten emocemi nasycený odpor a snad i zášť proti jednomu z "démonů" i proti lidem, co neumí "správně hlasovat", bych snad i pochopil. Nechápu něco jiného. Kde jsou dnes praví "kavárníci" a "sluníčkáři"?

Číst dál…

Clever Cogs, © Piyushgiri Revagar

Kdo si splete první knoflík, už se nikdy pořádně nezapne.
— Goethe

Mohou stroje myslet jako, či dokonce lépe než lidé? Soudobé populární přesvědčení je, že to již není otázka možnosti, ale pouze času. Názor, že stroje myslet nemohou a nikdy myslet nebudou, se dnes pomalu propadá do pomyslné oblasti dobou překonaných předsudků. Bližším rozborem této dnes populární teze však zjistíme, že věc není tak jednoduchá.

Číst dál…

Z dávné návštěvy londýnského muzea voskových figurín mi dodnes vystupuje jedna specifická zkušenost, či spíše jeden specifický pocit. Přestože byli všichni ti voskoví lidé vyhotoveni ve skutečné životní velikosti, vypadali takoví nějací malí. Podobný dojem mám i při pohledu na plastové figuríny, sloužící například k ukázce nabízeného zboží v obchodech s oblečením. Ony figuríny jsou sice v životní, "lidské" velikosti, přesto ve srovnání s "normálními" lidmi stejné velikosti vypadají tak nějak menší. Tomuto zvláštnímu a zároveň zcela konkrétnímu vjemu jsem nikdy nepřikládal větší důležitost. Sice jsem jej pokaždé zaznamenal, ale z nějakého důvodu mi asi nepřipadal zajímavým natolik, abych se jím zabýval blíže. Podstata této zvláštní zkušenosti se mi poodhalila teprve nedávno.

Číst dál…