Střelci z Nagasaki — snová varování

Nagasaki

Stojím na okraji jakési velké rokle nebo lomu. Celá krajina je z čehosi, co připomíná vatu. Je bílá, snad lehce modro růžová, měkká a naprosto bezpečná. Do prostranství jakoby "odnikud" vstupují malé postavy. Tak trochu dětské, nevinné. Každou chvilku se zjeví, jednou blíže, jednou dále. Pak nemizí, zůstávají. Nějak vím, že tihle "skřítci" jsou andělé. Zároveň ale vím, že se nacházím v době zrodu zkažených andělů. Všude kolem je světlo.

Střih.

Jsem v úzké, jeskynní chodbě — uvnitř onoho "masivu z vaty". Průchodem pouštím dovnitř nějaké děti a také ty podivné skřítky — anděly. Vypadá to, jako bych byl jejich jakýmsi ochráncem, patronem vůdcem při cestě někam — směrem do nitra toho měkkého světa. Vše se děje zcela tiše, mlčky. Všude kolem je světlo.

Střih.

Ocitám se na jakési bledé, opět lehce modro-růžové, zcela vyprahlé pláni, jejíž obzor lemují vrcholky hor. Nezvládám se vzepřít proti gravitaci, nemohu stát, sotva klečím, téměř ležím. Chtěl bych něco říct, ale nejde to. Ústa mám plná nějakého smetí. Ven z nich mi trčí opuchlý jazyk a nedovolí mi je zavřít. Je pokryt nějakými malými bílými kamínky. Myslím, že jsou to moje zuby. Levou rukou se snažím jazyk otřít a něco říct. Nejde to. Nic mne nebolí, nic necítím, ale vím, kde jsem. Je to Nagasaki.

Probouzím se se ztuhlým krkem. Reflexním hmatem si jej uvolňuji a vzápětí opět usínám. Přichází druhý sen.

Střelci

Vycházím z domu. Kráčím noční krajinou, většinou po lesních štěrkových cestách, až narazím na okraj nějaké vesnice. Přede mnou stojí nějaký dům.

Střih.

Uvnitř toho domu se hraje hra se zbraněmi. Střelnými. Skutečnými. Proti několika dalším dvěma nebo třem mužům v tmavém oblečení, jejichž tváře nevidím, hraji tuto podivnou hru na kočku a na myš. Ta myš jsem já. Úspěšně se schovávám, připadám si v bezpečí. Muže, kteří mne hledají, mám na mušce. Ale nevystřelím.

Střih.

Domů se vracím opět lesem. Cesta i krajina jsou nyní pokryty sněhem. Vše proběhne velmi rychle a já se ocitám před svým vlastním domem. Zjišťuji, že se nechtěně ocitám v té samé hře. Kolem jsou střelci, chtějí mne zabít. V dálce rozpoznávám několik domácích postav — žen v bílých sukních, — jež se porůznu objevují a gesty a posunky mi ukazují pozice lovců–střelců.

Zde sen končí. Probouzím se.

Interpretace

Sen Nagasaki začíná v bezpečné krajině, která však již není "celá". Prvek rokle či lomu odkazuje k tomu, že i navzdory své "měkkosti" se krajina potkala se silami, schopnými ji rozrýt, rozervat, zlomit, přetvořit, znetvořit. Bezpečnost krajiny, plynoucí z její měkkosti, není samozřejmá — již ona měkká poddajnost je cokoli jiného, jen ne schopnost odolávat vnějšímu vlivu.

Do toho ve snu oplývám poznatkem o tom, že do této krajiny přicházejí "zkažení andělé". Bytosti zla, skryté v dětském, skřítkovském, andělském vzhledu. Zlo zahalené nevinností, zranitelností. Vlci v rouše beránčím.

Do nitra krajiny — na místo, které je v rámci daného obrazu vrcholným symbolem bezpečí — uvádím proud oněch "dětských" bytostí. Nečiním mezi nimi rozdílu, všechny je vedu do bezpečí. Mám pocit, že jsem jejich zachránce, spasitel.

Tento snový "status" byl pro mne asi hlavní "interpretační záhadou". Poukazuje snad na mesiášský komplex? Jde o obraz jungovské inflace vlastního ega? A pokud je to jinak, čím jsem si tuto roli zasloužil? Co to znamená?

Pak jsem pochopil, že jde o obraz selhání. Do nitra krajiny, do bezpečí, do nitra tohoto měkkého světa vedu bez rozdílu všechny — tedy včetně padlých andělů. Sice o jejich existenci vím, v zástupu bytostí se však ani nepokouším je rozlišit. A velmi pravděpodobně to ani neumím. Každopádně o tom, i sám před sebou, mlčím. Problém tak zůstává skrytý, protože není vysloven, artikulován, pojmenován — není vyjeven. Vím o něm pouze já. Jeho závažnost je umocněna — protože překryta — pocitem velikosti poslání zachránce. Ve jménu dobra, s dojmem ušlechtilosti vlastní role pokládám základy budoucí zkázy.

V třetím obraze snu stojím před následkem. Hledím na rozlehlou rovinu, jejíž vzdálený obzor lemují hory. Horizont je hranicí krajiny, místem, kde "končí". Krajina, na které se nacházím, není měkká ani bezpečná — není totiž vůbec žádná. Zbyla po ní pustá, nehostinná, smrtící pláň. Vše co zde bylo, bylo zničeno.

Opuchlý jazyk se zapíchanými zuby, nemožnost promluvit představují obraz znetvoření orgánu artikulace Slova. Té zkáze se dalo předejít. Stačilo včas otevřít ústa a promluvit. Slovy problém uchopit, pojmenovat — artikulovat. A tedy — díky tomu — začít rozlišovat. Dobré od zlého. Ukolébán pozicí "vůdce" zůstal jsem pouze němým pozorovatelem. A jako Parsifal jsem svým mlčením promarnil šanci na záchranu. Do nitra bezpečné krajiny jsem rezignací na artikulaci problému — či alespoň na pokus o ni — přivedl síly rozkladu.

Nyní, na oné pusté pláni, bych sice promluvit chtěl, ale nejde to. Je to již zbytečné. Je příliš pozdě. Orgán Slova je znetvořený. Bezzubá ústa, která nelze zavřít a nemají již schopnost kousat — čímkoli se prokousat — kontrastující se zuby, obrácenými proti vlastnímu jazyku, orgánu artikulace.

Celý sen se odehrává za prosvětleného dne. Poznatek o zkažených andělech a vše prostupující světlo kontrastuje s naprostou neschopností či neochotou rozlišovat — vidět. Znalost problému kontrastuje s neschopností rozpoznat jeho reálné projevy. Jde o silný poukaz, že o problémech je třeba mluvit — snažit se je popsat a pojmenovat i přesto, že nám nemusí být zjevnou jejich přesná podoba ani příčina. Alternativou je neschopnost rozeznat vlky v rouše beránčím — i v nejjasnějším dni.

Sen Střelci sleduje podobnou osnovu, avšak výrazně přímočařeji. Mimo domov — v sousední vsi — se dostávám do situace, která je pro mne nebezpečná, představuje ohrožení. A pravděpodobně nejen pro mne. Dostávám se do výhodné pozice, z níž mohu problém — střelce usilující o můj život — eliminovat. Volím však možnost nezasahovat. Raději na sebe neupozorňovat, neprozrazovat se, neodhalovat svou pozici. Jinými slovy: s problémem se odmítám konfrontovat.

Co se děje dále? Mám za to, že nebezpečí pominulo, že jsem zdárně "unikl" a vracím se domů. Jenže problém se vrací a tentokrát již zasahuje můj domov — mou vlastní vesnici. Zde již nejde jen o mne, ale i o mé nejbližší, o samotný základ mého světa. Situace se opakuje. Opět mám možnost problém řešit, dokonce v tom nejsem sám, dostává se mi pomoci — jakési pobídky.

Jak by sen dopadl, kdyby neskončil, pochopitelně nevím. Ani v jednom případě však k rozhodnutí konat — aktivně se bránit, tedy vystřelit — nedochází.

Sdělení je zde — alespoň pro mne — poměrně přímočaré: neřešíš-li svůj problém "venku", budeš se s ním nakonec potýkat "doma". Klíčové je zde ono zájmeno svůj. Všimneme si, že ten problém se střelci je zde osobní. Nijak se — v rámci snu — netýká lidí v sousední vsi, nakonec ani lidí v té mé. Jde o můj problém — protože jde o symbolický obraz mého rozhodování. Že jsou v důsledku postiženi lidé z mého okolí, je pak již jen důsledek — mé nečinnosti.

Tento druhý sen se odehrává za temné noci. Pokud mi byla v prvním snu známa podstata problému — padlí andělé — zde je příčina celého dění zahalena nevědomím. Místo toho se ocitám — již v první z her — přímo v klíčové problémové situaci. Mám možnost problém vyřešit a jde jen o to překonám-li strach. Porozumění zde není podstatné — jak naznačuje i situování celého snu do noci. Podstatný je čin. K tomu však nedojde, problém není řešen a vrací se později, a v horší podobě.

Společným tématem obou snových příběhů je destruktivní pasivita, nebo, jinak řečeno, fatální důsledky nečinnosti. V obou snech čelím problému, který si velmi dobře uvědomuji, avšak z nějakého důvodu jej neřeším. V závěru obou pak zakouším následky vlastního selhání jednat.

První sen zobrazuje selhávání snahy, ochoty rozlišovat, druhý nedostatek rozhodnosti a odvahy k boji.

Poučení

Mnozí vnímají, že přituhuje, že atmosféra houstne a "něco visí ve vzduchu". Ve společenském vývoji posledních (desítek) let, zvláště pak v zemích na západ od nás, lze toto "visící něco", tento "mlhavý mrak" vidět poměrně zřetelně. Ať jde o migraci, gender, juvenilní justici, digitalizaci všech aspektů života, nebo hit letošní sezóny koronavirus, — ve všech, a mnoha dalších, případech je vysledovatelný jeden společný jev:

Mediální obrazy o pomoci bližním, identitě, svobodě, bezpečnosti, spravedlnosti, efektivitě, ochraně zdraví, atd. zde zakrývají systémový aspekt směřující k opaku prezentovaného. Zlo je oznamováno jako dobro.

Společnosti ochromené kognitivní disonancí jsou svědkem, jak místo pomoci zbídačeným uprchlíkům zaplavují jejich země násilníci s proti-lidskou ideologií, pohrdající nejen samotnou pomocí, ale rovnou vším, čím jejich "zachránci" jsou. Z ochrany "pohlavních menšin" se stává útok na přirozenost, boj za "práva dětí" ústí v instalaci bezprecedentního systémového násilí na dětech i rodičích. Ve zdigitalizované společnosti přestává být člověk schopen existence bez závislosti na strojích, robotech a neustálém dohledu "systému" — bez nichž pomalu nedokáže s ostatními nejen obchodovat, ale ani komunikovat. Ochrana "veřejného zdraví", zdůvodněná systémově falšovanými statistikami, které jediné dokáží vůbec "zviditelnit", "prodat" záhadnou nemoc, pak ve skutečnosti vypadá jako skartace zbytků občanských svobod a práv člověka suverénně rozhodovat o vlastním zdraví a o zdraví svých dětí.

Sami sebe se ptáme: Kam až "to" může zajít? Kde a kdy to skončí? Je to vůbec pravda? A někdy si odpovídáme: To by přece nešlo utajit. To by si přece lidé nenechali líbit. Nebo úplně jednoduše: Tomu já prostě nevěřím.

Mnozí z nás jsme pohlceni v paradoxu, v němž čím dál více žijeme realitu toho, co "by přece nešlo utajit", toho, co by dnes přece nikdo nedovolil. A mnozí tuto realitu i její trendy vnímají, vidí její reálné nebezpečí, ale ze strachu proti tomu nejenže nic nedělají, ale o problému mlčí či dokonce o něm odmítají vůbec přemýšlet.

Pokud se ptáme, jak se mohlo stát, že kdysi před léty miliony lidí poslušně nastoupily do dobytčáků a nechali se odvézt vstříc potupě a likvidaci, ohlédněme se za letošním rokem a položme si otázku, jak se to vlastně stalo, že si obyvatelé prakticky celé planety potupně — jako zločinci — zakryli obličeje a poslušně uposlechli příkazu domácího vězení. A to na základě záměrně, k tomu účelu změněných metodik, generujících falešné statistiky — jediný to způsob, jak udělat obraz "pandemie" uvěřitelným.

Pro mnohé je — v tom dobrém smyslu slova — obtížné připustit si, že by realita mohla být nakolik "krutou a temnou", že je pro ně "lepší" problém raději vytěsnit — nevidět. Je rovněž pochopitelné, že se lidé bojí negativních dopadů na svůj život, pokud o systémem a médii "vytěsněném" problému začnou hovořit veřejně. Zvláště, pokud se jich netýká přímo, kdy je "ještě daleko" — když "probíhá v sousední vsi". V obou těchto případech jsou paralyzováni strachem. Snad i oprávněným. Zapomínají však na jedno:

Nejsou v tom sami. Dohromady je nás obrovská spousta. A každé vyřčené slovo, každý akt překonanáni strachu, je příkladem ostatním. Každý odvážlivec spouští miniaturní lavinu.

"Systém" to samozřejmě "ví" — a proto v rámci svých možností zavádí cenzuru — aby zabránil veřejné artikulaci problému. A případně tvrdší formy ostrakizace — aby zabránil konrétním individuálním činům.

Tak tomu bylo vždy. Dnešní frenetická akcelerace totalitních trendů všeho druhu však jako by naznačovala, že se přece jen blížíme k nějaké formě kataklyzmatu, katarze či transformace. A na otázku, jak dopadneme, pokud rezignujeme na artikulaci problémů a na rozhodné činy jsou, myslím, odpovědí výše popsané sny.

Zvláště Nagasaki.

— snílek