Neuveď nás v pokušení

Mravnost člověka je nedotknutelná — zvláště pro Boha

Měl-li bych vybrat jeden jediný nejklíčovější aspekt židovsko-křesťanské tradice, v níž koření naše kultura a civilizace, bylo by jím vnímání člověka jakožto mravně suverénní bytosti. Tuto okolnost snad nelze lépe zdůraznit než prvním příběhem o Bohem stvořeném člověku v knize Genesis. Ten pojednává o pokoušení prvních lidí svůdcem — hadem. Do tohoto procesu — a zvláště do jeho výsledku — Bůh vůbec nezasahuje. Bez ohledu na jeho (ne)svéprávnost nechává prvního člověka vykonat jeho první mravní čin, čin jeho vlastní vůle, i přesto (nebo snad právě proto?), že jde o porušení Božího příkazu — hřích.

Biblický obraz člověka, Starého i Nového zákon, vykresluje vztah Boha k mravně suverénní bytosti. Té, co díky onomu prvotnímu hříchu zná dobré i zlé a je proto, v tomto smyslu, skutečně jako Bůh, jak jí sliboval had — protože na základě tohoto poznání se sama může mravně orientovat a rozhodovat.

Prosbou "nedopusť, ať podlehneme pokušení" se zbavujeme odměny z překonání pokušení vlastní vůlí. Žádáme v ní Boha o berličku, žádáme jej, aby nás zbavil možnosti realizace nejcennějšího — vlastního mravního jednání, se všemi jeho důsledky. Zbavujeme se v ní autenticity vlastních činů. Má-li se navíc člověk rozvíjet osvojováním si jednání dle vůle Boží ("buď vůle Tvá"), případně zakládá-li se dokonce na této schopnosti či "poslušnosti" sama Boží přízeň (jak je tomu zvláště ve Starém zákoně), jakou hodnotu pak má v tomto směru "úspěch", který si z poloviny musí zařídit Bůh sám?

Pokud něco Bůh na člověku — dle Bible, Starého i Nového zákona — respektuje, pak je to jeho svobodná vůle. Prosba "nedopusť, ať podlehneme pokušení" je v tomto smyslu ponížením člověka a znesvěcením jeho vztahu s Bohem — židovským i křesťanským.

Bůh člověka zkouší i pokouší

Biblický Bůh respektuje svobodu lidské vůle natolik, lidské rozhodování nikdy neovlivňuje. Zasahuje sice, často velmi krutě, do lidských osudů jako vnější síla, jako nemilosrdný arbitr souladu lidského jednání s jeho vůlí, v žádném případě však není tvůrcem, ani spolu-tvůrcem lidské vůle.

Tuto skutečnost dokládá již to, že člověk sklízí následky svého jednání — ať ve formě trestu či požehnání. Není ojedinělé, že Bůh v tomto ohledu člověka zkouší — jako by potřeboval teprve zjistil, jak se věci vůbec "mají", jako by sám nevěděl, jak se ten který člověk zachová.

Lidskou svévoli nechal přece Bůh zajít tak daleko, až "usoudil", že je potřeba provést "nápravu" a "zdivočelé" — od Boží vůle odloučené — stvoření se rozhodl zničit. Neusebral se lidskou vůli ovlivnit, převést ji pod svou kuratelu, aby jí zabránil dále hřešit. Právě proto, že svobodu člověka ctil — či musel ctít, — nezbylo mu, než řešit fatální rozpor mezi Boží a lidskou vůlí fyzickým vyhlazením padlého stvoření — potopou [Genesis 6–8]. Noe a jeho rodina byli ušetřeni. To protože Noe "chodil s Bohem" [Genesis 6,9] — jeho vlastní mravnost byla v souladu s vůlí Boží.

Celé Abrahamovo pokolení vzešlo následkem požehnání z úspěšně zvládnuté zkoušky. Bůh povolává Abrahama, aby mu obětoval svého jediného syna, Izáka [Genesis 22,1]. Zkouší tím věrnost Abrahamovy víry, jeho poslušnost hlasu Božímu. Čin oběti svého jediného syna Bohu nedokoná, protože jej v těsně před usmrcením Izáka zastaví Boží posel [Genesis 22,10–12].

Podobnou zkouškou mravnosti prochází i Lot, který je s rodinou jako jediný ušetřen zkázy Sodomy a Gomory poté, co odmítne pod pohrůžkami vydat své hosty — nevěda, že jde o Boží posly — rozvášněnému sodomskému davu [Genesis 19].

Pasáží explicitně hovořících o tom, že Bůh člověka — a spravedlivého zvláště — skutečně, plánovitě zkouší lze v Bibli nalézt nemálo: [5]

Hospodin zkoumá [zkouší] spravedlivého i svévolníka; toho, kdo miluje násilí, z té duše nenávidí. [Žalm 11,5]

Zato on zná moji cestu; ať mne zkouší, vyjdu jako zlato. Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, od příkazů jeho rtů jsem neustoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle. [Jób 23,10–12]

Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. [Izaiáš 48,10]

Na stříbro [tavící] kelímek, na zlato pec; srdce však Hospodin prozkoumává [zkouší]. [Přísloví 17,3]

Hospodin řekl Mojžíšovi: "Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli." [Exodus 16,4]

Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází s Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy v srdci svém, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. [Deuteronomium 8,2-4]

Bůh tedy člověka zcela jasně — alespoň v rámci Starého zákona — zkouší.

Jak je to však s pokoušením? V dnešním jazyce lze vnímat rozdíl mezi zkoušením, například loajality, poslušnosti, a pokoušením k hříchu. Dáme-li k sobě kontext Božích zkoušek a základní etymologický rozbor termínů pokušení a hřích, zjistíme, že mezi zkoušením a pokoušením není rozdíl.

V Bibli — ve starozákonní hebrejštině a novozákonní řečtině — je pro zkoušení i pokoušení stejný pojem. [6] Hebrejské maccah či řecké peirasmós (πειρασμός) znamenají oba jak test, zkoušku, pokus, tak pokušení ve smyslu nabádání ke hříchu. [7]

Pojem hřích vychází s hebrejského hata či řeckého hamartía (ἁμαρτία). Oba tyto pojmy mají původ v lukostřelbě (či vrhu oštěpem) a znamenají minutí cíle. [8] V biblickém kontextu je jejich význam zřejmý — jde o sejití s cesty dané Bohem, nedodržování jeho přikázání, protivení se jeho vůli. V tomto ohledu je svévolnost (nespravedlivost) ve Starém zákoně totéž, co hřích v Novém.

Zkoušet člověka, zda se udrží Boží cesty, je proto totéž, jako pokoušet jej ke hříchu. S tím padá v základu i argument, že Bůh nepokouší. Pokouší, protože zkouší — jak explicitně dokládá Písmo. Alespoň tedy Bůh, jak jej zachycuje Starý zákon.

Nová smlouva — milosrdenství křesťanského Boha

Na biblický příběh je možné nahlížet (kromě jiného) nejen jako na popis vztahu Boha a člověka, ale také jako na historii vývoje a změn tohoto vztahu. Nebo, řečeno s nasazením "jungovských" brýlí, na vývoj mezi (kolektivním) vědomím a kolektivním nevědomím — pokud bychom Boha spojili, případně ztotožnili s nevědomím. Tento příběh na několika místech zobrazuje události kataklyzmatického významu, které končí tím, že se zásadně mění dosavadní kvalita existujících vztahů a ustavují se nové, které jsou "stvrzeny" nějakou formou smlouvy, úmluvy.

"Smluv" mezi Bohem a člověkem nalezneme v Bibli celkem dost [9], avšak ty kataklyzmatické a týkající se celého světa a obecného lidského stavu, jsou, k mé znalosti, tři:

1. pád do hříchu — vyhnání člověka z Ráje;

2. potopa světa — vyhlazení všeho stvoření;

3. příchod a ukřižování Ježíše Krista — Bůh se stává milosrdným.

Následkem prvotního hříchu — snědením jablka ze Stromu poznání dobrého a zlého, probuzení sebe-vědomí — se člověk propadá do pozemské existence, přičemž je mu Bohem určeno útrpně dobývat své živobytí na prokleté zemi [Genesis 3,17–19]. Tohoto člověka — s jeho právě nabytým "poznáním" — nato Bůh opatřil prvotním oděvem (jelikož ani to člověk ještě neuměl) a propustil jej "osudu svému". Tuto "smlouvu" by snad v nadsázce šlo vyjádřit jako: "Neuposlechls, tak si běž. A trp."

Prvotní vývoj člověka na zemi se však neodehrává "dobře", rozmáhá se zkaženost, násilí, míšením "lidských dcer" a "božských synů" vznikají "zrůdy" (obři) [Genesis 6,2–5], a pravděpodobně je provozováno i něco na způsob krevní magie [Genesis 9,4]. Situace se vymyká "kontrole", "záměru" a Bůh se usebere padlé stvoření zlikvidovat. Proběhne potopa světa a veškeré stvoření — s výjimkou Noeho rodiny a jím vybraného páru od každého zvířecího druhu — je nemilosrdně utopeno.

Když je potopa u konce a Noe prvně obětuje Bohu, dochází — v Bohu — ke změně:

I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil." [Genesis 8,21–22]

Pak vyloží Noemu, jak se mají lidé dále spravovat — smí jíst vše, kromě masa obsahujícího krev, zavádí metriku spravedlnosti "oko za oko", atd. [Genesis 9,1–7]. Nakonec pak uzavírá s člověkem novou smlouvu:

Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi. [Genesis 9,11]

Tuto smlouvu Bůh stvrzuje novým přírodním jevem — duhou. Ta se stává fenomenální pečetí tohoto Božího slibu. Každý její úkaz na obloze má být poukazem na tuto smlouvu — že se Bůh, navzdory lidské pokleslosti a zkaženosti, zdrží od opětovného vyhlazení člověka. [10]

To není žádný malý slib. Bůh v něm zásadním způsobem mění svůj vztah k člověku a zásadně sám sebe limituje ve způsobu, jakým může zasahovat do jeho života — a asi není radikálnější ústupek, než slib, že se provždy vzdává možnosti jej vyhubit.

Odkud vzešel impuls pro takový slib? Nevíme. Pravděpodobnou se mi jeví možnost, že v Bohu došlo k reflexi — k mravní ozvěně jeho vlastního činu. Člověk a veškeré stvoření mu rozhodně nebylo lhostejné, jak můžeme vytušit z těch několika málo biblických veršů — k vyhubení přistupoval s "lítostí" nad jejich stvořením [Genesis 6,6–7] a potopu zastavil, protože (resp. poté co) na Noeho a obyvatele archy pamatoval (resp. si na ně "vzpomněl") (Genesis 8,1]. [11]

V každém případě, po tomto svém drastickém činu Bůh člověku slíbil, že jej nebude opakovat.

Ve vztahu Boha a člověka se však objevuje nový jev — zkouška. Až doposud Bůh člověka pouze hodnotil podle toho, zda se drží jeho vůle (jeho cesty), nepodroboval jej však explicitním zkouškám, aby "si" člověka prověřil. (Svedení Evy hadem a následně Adama Evou nebyla, podle všeho, záměrná zkouška, ale prosté porušení Božího příkazu člověkem — se všemi známými následky.)

A skutečně, odtud dále pak Bůh poměřuje, odměňuje, trestá a nově také zkouší — individuum, rodinu, město, případně národ, avšak nikoli člověka obecně.

Dalo by se snad říci, že metoda zkoušky se stala způsobem, jak dosáhnout realizace vůle Boží na zemi bez toho, aby "musel" Bůh sahat k drastičtějším metodám — jejichž použití "si" navíc smlouvou s člověkem zakázal. Ti, kteří zkouškami prošli, se těšili Boží přízně — a měli tak "výhody" oproti těm, kteří selhávali, případně se Bohu přímo protivili.

Tím se dostáváme k otázce míry a způsobu tohoto zkoušení. Z výčtu výše je patrné, že některé zkoušky nebyly zrovna jemného charakteru (například povolání Abrahama k oběti svého jediného syna).

Velmi zajímavou v tomto ohledu analýza Jóbova příběhu v Jungově poslední knize Odpověď na Jóba (Antwort auf Hiob). Její základní myšlence a aspektům, týkajících se lidské individuality, jsem se již věnoval v nedávné meditaci nad významem kříže.

Zásadní význam Jóbova příběhu spočívá (s přihlédnutím k Jungovi) v tom, že ďábel (satan) nevěří v člověka [12] — že může člověk ctít Boha jinak, než pro pouhou výhodnost, že jej může ctít z podstaty svého srdce. A tak pokouší Boha, že i jeho nejvěrnější služebník, Jób, jej zradí v okamžiku, kdy mu Bůh odepře svou přízeň — když se Jóbovi přestane v životě dařit. Bůh proto ďáblovi svolí, aby "si" Jóba vyzkoušel, aby jej podle své vůle trýznil — a tím se přesvědčil, že žádná zkouška nezlomí jeho věrnost.

Bůh zde uvádí Jóba do pokušení tím, že jej vydává napospas Zlému.

Ďábel pak v postupných krocích stupňujícího se týrání připraví Jóba o majetek, rodinu, zdraví i nejlepší přátele. Ten však Boha nezapře. Naopak — a zde leží klíč, — přestože Bohu přiznává veškeré právo činit, tak, jak činí, dovolává se zároveň u něj možnosti se obhájit s tím, že hlavním svědkem a jeho hlavní zastáncem, "přímluvcem", je mu — měl by být — Bůh sám. Ten, který jej vydal ďáblu, aby jej trýznil.

Bůh mne dal v plen padouchovi, napospas mě vydal spárům svévolníků. Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal, uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem. Obklíčili mě jeho střelci, nelítostně roztírá mé ledví, moji žluč vylévá na zem. Drásá mě, jsem celý rozdrásaný, doráží na mě jako bohatýr. Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti, ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí. Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu! Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním. Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím. [Jób 16,11–22]

Jób svou bezprecedentně tvrdou zkoušku nakonec zvládne a opět se těší z přízně Boží — daří se mu, založí znovu početnou rodinu, získá přátele. Nicméně, jak poukazuje Jung, vznikl zde zvláštní precedent — v němž člověk mravně převýšil Boha. V Bohu (případně v nevědomí) vzniká morální "deficit". Jaký měl Bůh — z hlediska člověka — důvod, aby jej trýznil? Jak může Bůh obhájit svou spravedlivost, nakládá-li takto svévolně s exemplárním příkladem spravedlivého člověka, navíc ještě v rozporu se způsoby, které sám od lidí vyžaduje? Jeden důvod se, jak jsme poukázali, nabízí — přesvědčit ďábla, aby bral člověka vážně. Avšak problém svévole tohoto Božího aktu směrem k bezúhonnému člověku zůstává.

Jak Jung poukazuje, od tohoto momentu se Bůh ze světa "stahuje". Naopak se objevuje postava Sofie, symbol a princip reflexe, moudrosti, jíž Hospodin "vlastnil jako počátek své cesty", ještě před stvořením světa [Přísloví 8]. Odpovědí Boží (resp. nevědomí) na zmíněný, reflektovaný deficit je, dle Junga, příprava vtělení Boha v lidském, smrtelném těle — v němž jediném je možné skrze skutek dosáhnout mravní kvality dané Jóbovým precedentem.

Boží odpovědí na Jóba je proto Ježíš Kristus. Vezmeme-li v potaz, že nejde "pouze" o Božího syna, ale zároveň o samotného Boha, mají některé aspekty jeho cesty specifický reflexivní charakter.

Jeho hlavní zkouška začiná v okamžiku, kdy Bůh "sám sebe" během poslední večeře "nechá zradit" a následně pak zatknout:

"Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí." … "Je to ten pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji." Omočil tedy skývu, vzal ji a dal ji Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu. Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: "Co chceš učinit, učiň hned!" [Jan 13,21–27]

Jako jeden z možných výkladů této pasáže se zcela evidentně nabízí, že Bůh zde dává ďáblovi (satanovi), který posedl, ovládl tělo Jidáše, pokyn a volnou ruku k tomu, aby jej vydal k zatčení. Z ďáblova hlediska je zjevné, že příležitost k otestování svého Otce, si nemohl nechat ujít. Podobně, jako v Jóbově případě, zde dává Bůh ďáblovi volnou ruku — jen tentokrát je oním cílem zkoušky on sám.

V Getsemanské zahradě se Kristus (Bůh) krátce před svým zatčením "sám sebe" ptá, jestli je to celé nutné:

"Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš." [Marek 14,36]

"Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň." [Lukáš 22,42]

V tomto ohledu je ale již rozhodnuto. Ježíš je křivě obviněn, že se vydává za krále Židů, je zbit a následně vydán k trýznivé smrti ukřižováním. Bůh je v lidském těle ponížen a vydán na ne-milost svévoli davu.

Kritický moment pak nastává před Kristovou smrtí:

Okolo třetí pak Ježíš hlasitě vykřikl: "Eli, Eli lama, sabachtani?" to je: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" [Matouš 27,46]

Gilbert K. Chesterton ve své knize Ortodoxie tento okamžik interpretuje tak, že zkušenost pozemského údělu byla i pro Boha natolik nesnesitelná, že na moment ztratil víru v sám sebe, že se, na chvilku, sám Bůh stává ateistou: [13]

Nikoho nepřekvapí, že může být spravedlivý člověk postaven ke zdi, že ale může být popraven sám Bůh, to zůstane navždy chloubou všech vzbouřenců. Křesťanství je jediné náboženství na světě, které praví, že ani všemohoucnost Bohu nestačí, že je nedostatečná, pokud zůstane jen vládcem. Křesťanství přidalo k ctnostem Stvořitele ještě statečnost. Bůh se stal buřičem. Skutečná odvaha vyžaduje, aby duše prošla peklem přitom se nezhroutila. V strašlivém příběhu umučení se objeví víc než náznak, že původce všech věcí prožil nějakým nepředstavitelným způsobem nejen úzkost smrtelného zápasu, ale i pochybnosti.

Je psáno: "Nebudeš pokoušet Hospodina svého." Ano, ale i Bůh může pokoušet sám sebe, a zdá se, že právě to se v Getsemanské zahradě stalo. Nějakým nadlidským způsobem prožil sám Bůh lidskou hrůzu pesimismu. Svět se zachvěl a slunce se zatmělo nikoli při ukřižování, nýbrž při výkřiku z kříže, výkřiku, jenž přiznával, že sám Bůh opustil Boha. Ať si teď revolucionáři vyberou ze všech náboženství světa to jedno a ze všech bohů toho jednoho, který není jen bohem nevyhnutelného návratu a nezměnitelné moci, ale naopak vzbouřencem. Ať si i ateisté najdou někde takového boha, který by sdílel jejich osamění, ať najdou jednu jedinou víru, v níž se i sám Bůh stal na okamžik ateistou.

Taková je mravní odpověď Boží na Jóba. Mění se s ní, jak se zdá, i forma a způsob zkoušení a pokoušení člověka. Zdá se, že Bůh již není dále v pozici prubíře člověka, neboť okolnosti jeho pozemské existence jsou dostatečným zdrojem pokušení.

Blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce; když se osvědčí, dostane vavřín života, jejž Pán zaslíbil těm, kdo ho milují. Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonalý hřích plodí smrt. [Jakub 1,12–15]

Nejen to, Bůh je nyní člověku k pomoci, aby zkoušky, do kterých se dostane, nebyly nad jeho možnosti, aby je ustál, aby byly přiměřené.

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. [1. Korintským 10,13]

A posílá lidem onoho přímluvce, jehož se dovolával Bohem zkoušený Jób.

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmou, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. [Jan 14,15–18]

Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. [Jan 16,7–11]

Aby Přímluvce přišel, musí Kristus odejít — musí projít svou pozemskou zkoušku až do konce. Bůh musí v lidském těle s utrpením překročit práh smrti. Důsledkem této jeho zkušenosti je seslání Přímluvce — Ducha svatého — lidem.

Co se zmíněného hříchu, spravedlnosti a soudu týče, nabízím tuto interpretaci. Duch svatý dává člověku niternou schopnost poznat, ve smyslu bytostně cítit (doslova "hmatat"), pravdu. Jednou z nich je, že On — Bůh, Syn, Duch — skutečně existuje, a proto nevěřit v něj je hřích, protože vědomá lež. Má-li být odchod, Kristova smrt na kříži, spravedlností, co se jí narovnává? Svou vlastní zkouškou a "popravou" vyrovnává Bůh akt nespravedlnosti — jíž se dopustil na Jóbovi. A ďábel byl odsouzen. Za své pochyby — o člověku.

Pokud podstatou smlouvy uzavřené z Noem byl slib, že se Bůh neuchýlí k vyhlazení člověka, podstatou nové smlouvy, kterou uzavřel s člověkem skrze svou zkušenost v těle Ježíše Krista, je, že již nebude člověka zkoušet — svévolně a nad jeho síly. Namísto prověřování a testování je člověk nyní v pozici, v níž mu náleží Boží ochrana, záštita. Dokonce ani hřích, hamartía, "minutí se cílem" nevede nutně k recipročním — spravedlivým — důsledkům, k náležitému trestu. Je totiž možné jej odpustit. Přiznáním pochybení — jež je de-facto vždy jistou formou niterného vyznání víry — s následným aktem Boží milosti. Aneb "jdi, a už nehřeš" [Jan 8,11].

Neuveď nás v pokušení

Modlitbu otčenáš, kterou Ježíš Kristus dává svým učedníkům, je možné chápat jako stvrzení nové (ač v ten moment ještě budoucí) smlouvy, nového vztahu mezi člověkem a Bohem. V tomto ohledu v jejích verších nacházím (mimo jiné) následující význam.

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Těmito verši potvrzuje člověk svou vůli ctít jméno Boží a uskutečnit vůli Boží na zemi. Nelze je chápat jako prosbu k Bohu, aby zde ustavil svou vůli On. Zjednat na zemi Boží vůli je úkolem člověka, nikoli Boha — opačný případ by byl nesmyslný i nežádoucí, jak jsme pojednali v části Mravnost člověka je nedotknutelná — zvláště pro Boha. Směrem k Bohu však zároveň jde o vyznání směřování lidské vůle.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Zde máme prosby směrem k Bohu, aby člověku poskytl možnost živobytí (přežití) a aby k němu byl milosrdný.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

V této prosbě člověk připomíná Bohu podstatu nové smlouvy. Žádá jej, aby se zdržel toho, co dříve dělal běžně — aby již člověka nezkoušel, nepokoušel. A zvláště, aby v tomto ohledu nedával ďáblovi — "zlému" — volnou ruku.

Naprosto zásadní význam zde je právě ve frázi neuveď nás v pokušení. Bůh ani člověk nemohou mít zájem na tom, aby Bůh ze své moci bránil člověku podléhat pokušení. Byl by to nejen nekompromisní zásah do svobody lidské vůle, ale zároveň akt zamezení možnost růstu člověka, zamezení jeho možnosti učit se ze svých omylů. Odolat pokušení musí člověk ze své vlastní vůle. Podlehnutí pokušení se řeší, napravuje aktem pokání — vědomým návratem na cestu člověkem samým — s následným, okamžitým aktem Boží milosti — odpuštěním.

Boha proto nežádáme — nechceme žádat, — aby nedovolil, abychom podlehli pokušení, ale aby nás On do pokušení neuváděl. Našemu podléhání pokušení Bůh nijak nebrání. Podle apoštolského svědectví však upravuje okolnosti naší zkoušky, našeho pokoušení tak, abychom ji mohli zvládnout — i když mu podlehneme.

Změnu tohoto verše tak, jak byla provedena v posledním Římském misálu, nemohu chápat jinak než jako popřední základu křesťanství. V silnějším smyslu jako útok proti člověku i samotnému, křesťanskému Bohu.

[Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.]

Amen.

— snílek

Poznámky