Na cenzuře je nejhorší XXXXX

Stránky, které nenajdete. Statusy, komentáře, které neuvidíte. Informace, které neexistují. Diskuse, které nesmíte vést. Něco, co jsme považovali za věc minulosti je zpět, v plné síle. Očišťování internetu od závadných myšlenek je dnes trendy, v kurzu. Velkým hráčům na poli virtuálního "veřejného" prostoru stala se dnes cenzura novou černou. Představa internetu, založeného na svobodě slova, byla prý špatná. Cenzura je proto dnes společensky žádoucí. K tomu, aby se člověk "na síti" cítil v suchu a bezpečí je, prý, dokonce nezbytná.

Google proto chce být "dobrým cenzorem", šéf Apple káže davům, že nezakázat špatné lidi je hřích, Facebook realizuje orwellovskou eliminaci nevhodných myšlenek, YouTube vyhlašuje boj kritikům novodobého rasismu a "konspiračním teoriím", což v překladu znamená, že tam, kde bude třeba, nedovolí kritické myšlení. A tak dále.

Nedalo mi to a po poslední velké "názorové očistě", kdy byli ze sociálních sítí exemplárně odstranění známí konzervativní "kritici systému", jsem provedl malý test. Chtěl jsem si tu fanatickou cenzuru ověřit na vlastní kůži.

Rozhodl jsem se, že zkusím s ostatními sdílet a diskutovat článek z jedné ze zakázaných stránek. Jeho obsah považuji za nejen naprosto "v pořádku", ale především za kriticky důležitý, jelikož upozorňuje na existující trend. Připravil jsem tedy status a byl zvědavý, co se stane v okamžiku jeho publikace.

K mému překvapení se — nestalo vůbec nic.

Status se "úplně normálně" vložil. Nebyl jsem nijak upozorněn, že vkládám "problematický" obsah, že se odkazuji na stránku, která je oficiálně v rozporu s ideologickou politikou Facebooku. Překvapilo mne, že jsem nebyl ve svém jednání jakkoli omezen.

Co jsem v tu chvíli nevěděl bylo, že ve svém uživatelském jednání jsem sice omezen nebyl, avšak můj "digitální" projev byl plně zcenzurován.

Ono se totiž skutečně nestalo vůbec nic i z hlediska ostatních uživatelů. O mém příspěvku se nikdo nedozvěděl — nikomu se neukázal. Ani lidem, kteří u mne mají nastavení "zobrazit první", aby jim "ode mne" nic neuniklo. Jediným způsobem, jak člověk mohl k mému statusu dostat, bylo (tehdy) navštívit můj profil. A to na sociálních sítích dělají lidé naprosto výjimečně. Co se neobjeví na "timeline" de-facto neexistuje.

Podle dostupných dokumentů se Facebook (a jistě i ostatní) snaží "penalizovat" obsah, který vyhodnotí jako "závadný". Zamezí jeho šíření tím, že jeho zobrazení ostatním uživatelům bude mít nižší prioritu, nebo se — jako v mém "testu" — nezobrazí vůbec.

Musím ocenit genialitu této cenzurní taktiky. Jakékoli omezení ze strany vkládání obsahu vyvolá negativní reakci na straně uživatele — a především jej na cenzuru upozorní. Neznám v tomto lepší způsob, než prostě nechat uživatele — alespoň dokud je malou, zanedbatelnou "rybou" — "publikovat", co uzná za vhodné, a následně jeho příspěvky nikomu neukázat. Tuhle praxi umožňuje charakter "virtuálního" světa sociálních sítí, v němž, na rozdíl od "běžné reality", není tak snadné zjistit, že vás nikdo neposlouchá, že váš příspěvek "redakce nezveřejnila". Zde totiž ke "zveřejnění" dochází procesem algoritmického výběru obsahu — každému uživateli zvlášť, každému jinak. Podle uživatelových preferencí a — zjevně — podle ideologických preferencí dané platformy.

Škoda, která společnosti touto formou cenzury, vzniká, bude úměrná nevědomosti uživatelů, že k ní skutečně dochází. A že pokud k ní dosud nedocházelo — například Facebook se dříve "chlubil" tím, že podporuje kontroverzní a provokativní obsah — stává se nyní realitou. Je patrné, že z pozice, kdy se cenzurovaly "nenávistné" příspěvky, se posouváme do stavu, kdy jsou "penalizována" celá témata.

Problém s cenzurou tématu je nabíledni — je o něm znemožněna diskuse. Jakmile s cenzurou začnete, stává se — i v rámci sledovaného ideologického cíle — problémem odlišení podpory nějaké pozice od její kritiky či ironie. Například obětí poslední názorové "čistky" na YouTube se staly — paradoxně? — také účty, které pracovaly se "zakázaným" obsahem kvůli jeho kritice.

Konečným paradoxem zaváděné cenzurní praxe je ona cynická okolnost, že nutně zakazuje mluvit o tom, že se o něčem mluvit nesmí. Snad, předtím, než budou automatické algoritmy schopny zjistit zjevný sarkasmus, bychom mohli ostatní varovat takto:

Přátelé, podle nových pravidel sítě se tu nesmíme bavit o XXXXX.

Stávající cenzurní praxe je nastavena tak, aby byla — v míře jak je to jen možné — skrytá, abychom o ní ideálně vůbec nevěděli. Abychom žili s křivě utvořenými představami o tom, jaká témata dnes "táhnou" a jaká "nikoli". To, co nám sociální platformy nabízí, již není — pokud kdy bylo — obrazem toho, co si sami žádáme, ale toho, co je v zájmu jimi přijaté ideologie. Už žádné "vlastní" bubliny. Dostaneme takové bubliny, jaké nám budou přiděleny.

Zůstává otázka, kterou sám nemám zodpovězenou. Má za těchto okolností smysl ponechávat si — a používat — účet na takto fungujících platformách? Svou cenzurní praxi zavedly patrně právě proto, že u většiny uživatelů získaly status nezbytnosti. Do jisté míry je tomu tak. Kdo "není na sociální síti" je omezen v komunikačním dosahu.

Na druhé straně, jsou "výhody členství v klubu" takové, aby vyvážily skutečnost, že jím de-facto podporujeme aktuální — cenzurní a manipulativní — status-quo? Že snaha myslet nedovoleným způsobem je zde analogem čůrání proti větru, který v okamžiku, kdy se nám přece zadaří jej přetlačit, jednoduše zesílí?

Odpověď na to nemám. Jedno ale víme dnes jistě — virtuální prostor sociálních platforem sítí není prostorem svobodným. Názory a myšlenky zde procházejí tvrdým ideologickým sítem. To síto tam je, i když ho nevidíte.

— snílek