Neuspořádaná všehochuť lehkých i vážných básní a říkadel, většinou již staršího data a sporné kvality ;-).

  ku kostelu lidé chodí,
  modliti se, prositi,
  nevědí, že nepochodí,
  méně měli zlobiti.

  osudíčku, osude,
  copak se mnou, co bude?
  ententýky, dva špalíky,
  dojdi radši pro rohlíky!

  jaký brachu problém máš?
  potenci že nezvládáš?
  stále znovu zas a ještě?
  klid pojistí zručné kleště.
  ...... au...

  promiň, již nemohu dál,
  duše má seschla,
  kapkami deště ji neprobudíš,
  umřela naděje.

  kdosi pro trochu lásky
  šel prý by světa kraj.
  kdo však najde jen poušť,
  prahnoucí, vyschlou,
  duši svou jí zanechá,
  ta již nikdy nebude kvést.

  promiň mi, miluji tu poušť
  co spaluje mne, uvadám,
  jsem pro ni jen další
  hromádka kostí vysušených.

  promiň.

  zase mám strach,
  v mysli zaraženou třísku,
  vítr zafouká,
  bude se mi smát,
  odnese tě pryč,
  mě nechá v poušti stát,
  z oázy zbude prach,
  a oči plné písku

  jen tak odejít,
  neotáčet se zpět,
  bez zátěže žít,
  jako luční květ.

  než tyto verše uplynou,
  opět budeš šťastná,
  zlí démoni zahynou,
  navždy budiž krásná.
  
  život ten je celý tvůj,
  byť jde cestou zlou,
  miluj ho a za svým stůj,
  jen nermuť mysl svou.
  
  není pozdě, není brzy,
  k ničemu jsou vrásky,
  není důvod ronit slzy,
  ze smutku nebo lásky.
  
  a tak,
  
  v krabičce od vzpomínek,
  nekonečnou lampy zář,
  beznadějně věčný snílek,
  posílá ti na polštář.
  
  kéž přinese ti blahých chvilek,
  a rozjasní tvou tvář.

  po mýtině padá rosa,
  vlaží každý květ,
  po mýtině chodíš bosa,
  tu píseň znám už nazpaměť,
  po mýtině kmitá kosa,
  zem začíná se chvět,
  po mýtině létá vosa,
  té patří celý svět.

  z duší smutných snímám žal,
  na rtech úsměv věčný,
  krajem chodím, já bolu král,
  mezi králi výjimečný.

  mysl mou temnota provází,
  je královstvím mým,
  jsem tu pro ni, nic mi neschází,
  však žiji s prokletím zlým.

  od dob co svět světem stojí,
  snad to záměr boží byl,
  bolest, utrpení a žal ho pojí,
  proto jsem se narodil.

  od lidí smutných odeberu,
  tu tížívou temnotu,
  smíchem, láskou, bez úvěru,
  pak zrcadlí mou samotu.

  zoufalství tak bydlí v srdci mém,
  byť nesmí o tom býti zdání,
  nemohu jinak, zakrývám ho kostýmem,
  je to moje povolání, jsem klaun.

  na počátku je temnota,
  jsi jako slepec,
  nemotorně se potácíš,
  vrážíš do věcí kolem, tápeš.

  když se objeví měsíc,
  jsi schopen rozeznat obrysy,
  dokonce i oblohu a lem mraků,
  učís se chodit, vyhýbat kolizím.

  pak začne svítat,
  svět nabývá barev,
  vidíš nejen obrysy,
  ale i drobné kamení na cestě.

  když se nad obzor vyhoupne slunce,
  vše se vyostřuje,
  již vidíš ostrý přechod,
  hranici mezi světlem a stínem.

  poledne, slunce nad hlavou,
  mraky již zmizely,
  obloha je jasná,
  stíny jsou nejkratší.

  nakonec již není slunce,
  není světla ani stínu,
  neexistují hranice,
  vše je prozářeno bytím.

  vsadila se moucha o stovku,
  hlavou že prorazí žárovku.

  (pointa: mouchy neumí prohrávat...)

  stojím u tyče v přeplněné tramvaji,
  přede mnou volné sedadlo.
  přitoupí dívka, možná věku mého,
  v tlačenici pouštím ji si sednout.

  říká mi:
  "sice asi starší nejsem, ale..."
  "ale já neseděl..."
  odpovídám.

  dále není třeba slov,
  usmíváme se na sebe
  tím nejkrásnějším způsobem,
  celé tři zastávky.

  každý jedeme jinam,
  navždy nás bude pojit
  neobsazené sedadlo.
  život je kouzelný.

  pramen štěstí věčného
  vlaží duši mou,
  zítra za dne krásného,
  si přines číši svou.

  není voda, není vzduch,
  jediné co je, je Bůh

  byl jednou jeden zvrhlík,
  zvrhlil každý den,
  pak ho srazil rychlík,
  ... amen.

  rozhodnutí, které mění,
  bojí se, že pro něj není.
  nešťasten, odvahy nemá,
  sobě v tvář se podívat.

  tak tedy skryj obraz svůj,
  ke svobodě zády stůj.

  dávám ti své sbohem,
  již nemám k tobě slov,
  byl to krásný čas,
  naděje a tužeb.

  každý den jsem tě ztratil,
  abych tě znovu nalezl,
  překrásnou, tajemnou,
  nedosažitelnou.

  jednoho dne si otevřu bazar,
  budou se v něm prodávat starý, nesplněný přání,
  pro každýho se nějaký najde,
  přání, který ještě nebyly použitý,
  čerstvý, neotevřený... ale opuštěný.
  chtěl by si někdo koupit nějaký starý přání?

  will you miss the bliss of kiss?
  that's the way the devil is.
  mess, possess and take no less,
  madness tends that way to dress.

  when you see me drink the tea,
  i'll send a smile to thee.
  guess what kind that smile might be?
  go ahead and taste the tea...

  holy shit!
  is that it?

  what you've got to get to God?
  stick your hand to lightning-rod!

  as the candle's burning out
  in the winters freezing cold,
  can i not say that out loud,
  we're dying,
  won't ever be old...

  got again that empty gaze,
  thinking of pain,
  unable to love,
  missery...

  holding here this angel's blade,
  cause i lost the wish,
  the wish i had for life.
  hoping the blood will help remember,
  for me my lost wish.
  yes, it's still there,
  waiting for someone else.

Komentáře