Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, říká známé pořekadlo. V kontextu dnešní doby najdeme nemnoho událostí, které jeho smysl a hloubku vystihují tak dokonale, přesvědčivě a zároveň i děsivě, jako situace kolem právě proběhlé přímé volby prezidenta republiky.

Zmíněné pořekadlo je do jisté míry hlubší a do jisté míry významově obrácenou formou jiného, jehož znění je: účel světí prostředky. Zatímco toto druhé je vyjádřením myšlenky, že pro dosažení šlechetného cíle je ospravedlnitelné užití i jinak nečistých a temných praktik, to první nás varuje před potenciální možností, že snaha o konání "dobra" se v konečném důsledku, v jeho pravém smyslu, ukáže jako projev "zla".

Proběhlá prezidentská volba v kvalitativním smyslu demonstrovala aplikaci principu účel světí prostředky v dostatečné a relativně vyrovnané míře v táborech stoupenců obou kandidátů. Kritika, výpady, osobní útoky, stejně jako nekritické, často až komicky vyznívající adorace, to vše často daleko za hranicemi férovosti, vkusu, střízlivosti a spravedlivého přístupu, jsou součástí asi všech volebních klání. Špinavý prostředek — propaganda — je zde použit k dosažení "ušlechtilého" cíle — zvolení kandidáta. Byť v kvantitativním měřítku díky jednostranné podpoře médií a viditelných ikon kulturní scény měla jedna strana v tomto ohledu výrazně navrch, nemá ani jedna strana druhé co vyčítat.

Skutečně děsivým v kontextu druhého kola prezidentské volby je však jiný jev. Ve společnosti rozdělené na dva volební tábory (případně tři, pokud připočteme i nevolící a nerozhodnuté), které je zcela pochopitelné a samo o sobě naprosto normální, se kromě podpory či kritiky obou kandidátů ve výrazné kvalitativní i kvantitativní převaze příznivců jednoho tábora objevily tendence osobovat si právo morálně soudit spoluobčany s odlišným názorem. Aniž si to sami pravděpodobně uvědomují, jejich jednání, které většina z nich pravděpodobně považuje za morální a mravní — za správné a dobré — je silou, která přímo útočí na principy demokracie a svobodu člověka. Kouzlem nechtěného tak na světlo vynáší i temné stránky para-fenoménu "občanské společnosti".

Začíná to klasicky a relativně nevinně. Médii a sociálními sítěmi se šíří názor, že jeden kandidát reprezentuje vzdělané a kulturní vrstvy obyvatelstva, lidi, kteří chtějí slušnou politiku, změnu, budoucnost. Druhý kandidát je pak reprezentantem těch hloupějších, jednodušších lidí, obhroublých venkovanů, kteří chtějí své staré jistoty a na slušnosti politiky jim až tak moc nezáleží. Taková klasifikace však zcela přirozeně opomíjí skutečné a konkrétní důvody volby, které jsou unikátní pro každého individuálního člověka. Tyto konkrétní důvody jsou nahrazeny zcela obecnými, v převažující míře marketingovými virtuálními hesly "slušnost", "vzdělanost", "změna", atd. A je to právě zde, kde vyvstává pokušení pohledět prismatem této klasifikace kandidátů na ty, kteří je volí — místo kandidátům, kteří s takovou paušalizací více méně počítají, jsou tyto nálepky připsány jejich voličům, občanům. Co se však v této aplikaci zcela vytratí je člověk sám, protože každý kdo volí je automaticky klasifikován v rámci naprosto plošných virtuálních kategorií. Lidská individualita, občanská integrita byla právě rozpuštěna ve statistice davu.

Pokud je tato metoda zpětné projekce aplikována například na vzdělání, ekonomickou koncepci, vyznání či nějaký názor, pak se nic kritického neděje. Proběhlé volby však měly jedno klíčové téma: slušnost. Snad většina lidí šla k urnám s motivací volit slušného člověka. Zpětná projekce v takovém případě způsobí, že ti, kteří nevolí "toho našeho" slušného člověka, jsou zcela automaticky a paušálně lidé neslušní. Protože i ona "slušnost" je v tomto případě naprosto plošným, tedy vyprázdněným a virtuálním heslem, nemusí mít jakýkoli reálný základ. Proto může být kandidát v neoblomných myslích voličů "slušným" i přesto, že by jeho chování při posouzení jeho konkrétních činů a jeho konkrétního jednání sami označili za přesně opačné. Virtualita termínu "slušnost" dovoluje zcela abstrahovat od jeho konkrétního projevu — neřešit jej.

Protože se ve stejném smyslu neřeší ani problém při aplikaci zpětné projekce, jsou automaticky podporovatelé protikandidáta lidmi "neslušnými". Odtud je už jen maličký krůček označit je za lidi podporují korupci, za zloděje, případně za zrádce. Volíš kandidáta A? Pak jsi vzdělaný, slušný, moudrý a uvědomělý člověk. Volíš kandidáta B? Pak jsi nevzdělaný, nevyzrálý buran. Kdo by však nechtěl být na straně těch vzdělaných, moudrých a spravedlivých, být přijat mezi uvědomělý výkvět národa? Kdo by chtěl být, na základě toho, jako volí, považován za neslušného? Sugestivní, působivé, omamné.

Symptomů výše řečeného jsme, troufám si tvrdit, viděli všichni až dost. Jsou ovšem viditelným projevem něčeho, čehož podstata takto viditelná není — je a zatím zůstává převážně nepovšimnuta. Je temným stínem snahy o "šíření dobra", který se vznáší nad naší rozdělenou zemí.

Totiž k tomu, abychom o čemkoli mohli vynést soud, musíme mít schopnost být nestrannými. To znamená nutně být jaksi "mimo" všechny strany, být nad věcí. K tomu, abychom mohli soudit myšlenku či názor druhého člověka, musíme si osobovat schopnost ji uchopit v kontextu, z nadhledu — z pohledu "mimo". Tak činíme, ať již právem či neprávem, vědomě či nevědomě, vždy, když máme snahu se o nějaké myšlence či názoru vyjádřit hodnotícím soudem, třeba i primitivně ve smyslu: "to je dobré" či "to je blbost". Pokud však chceme soudit člověka jako takového, znamená to přisvojovat si schopnost vžít se do role nad-člověka. A toho nejsme schopni nikdo z nás. Každý pokus o takový soud je přímým útokem na integritu druhého člověka, ať si o něm myslíme, že si tuto kritiku zasloužil či nikoli. Vždy je však takový soud projevem uposlechnutí vnitřního temného impulsu, který nám našeptává naši vlastní nadřazenost.

Hlavním tahákem podporovatelů jednoho z kandidátů byla právě ona slušnost — tedy mravní apel. Pro vyprázdněnost tohoto pojmu se pochopitelně jejich "boj" nemohl vést v rovině občanské diskuse či debaty a jednalo se tak spíše o snahu "konvertovat" ostatní k jeho podpoře. Jako účel ospravedlňující prostředek k dosažení cíle předložili ostatním svou vyšší mravní autoritu. Situovali se do role nadlidí, oprávněných zasahovat do svobodného demokratického konání ostatních.

Projevy tohoto situování a zasahování jsou poměrně symptomatické: iniciace podnětů k odstoupení ostatních prezidentských kandidátů před konáním prvního kola, naprosto znevažující hlasy a podporu, kterou těmto kandidátům vyjádřily desetitisíce občanů; volební spoty, z nichž se lidé dozvídají, že jsou zbabělými poddanými, jejichž občanskou mravní povinností je zvolit si svého aristokratického vůdce; zvýhodňování voličů toho pravého kandidáta v hospůdkách pivem zdarma; veřejné i neveřejné vyhrožování a zastrašování lidí, kteří vyjádřili svou podporu tomu špatnému kandidátovi. A to vše proto, aby zvítězila slušnost!

Nějak si přitom nevšimli, že s touto jejich "mravní agitací" bobtná i její stín, který zachycuje její zatím neviditelnou, avšak skutečnou tvář: naprosté znevážení demokratických principů, respektu k hlasu občana a pohrdání významem jeho vlastní svobodné vůle. Reakce po výsledku volby to jen potvrdily — obecné rozhořčení stoupenců kandidáta "slušnosti" ve smyslu "ty tupé ovce volily špatně" či "tato společnost není pro demokracii ještě zralá" — a budou nás provázet patrně ještě dlouhou dobu.

Jsem přesvědčen, že si širší kontext svého jednání mnozí zatím neuvědomují. V opojení davovým "posláním" se s nejlepším svým svědomím snaží "konat dobro". Nyní, po volbách, cítí snad i křivdu, rozčarování. To, co dělali, dělali zajisté nadšeně, do míry svého vědomí upřímně a s opravdovým zápalem. Až se probudí z kocoviny, možná zjistí, jak cennou a viditelnou zkušenost naší společnosti předali — svůj projev arogance a nebetyčné pýchy, zastřené hávem mravnosti.

Jak ironickým se v tomto ohledu jeví komentář k výsledku voleb od stávajícího prezidenta, jehož osoba je dnes v očích veřejnosti do značné míry spojována právě s naplněním významu pojmu arogance: "Kdybych chtěl použít nadsázku, která u nás tak často běhala, tak bych řekl, že teď konečně zvítězila ta pravda a láska nad lží a nenávistí."

Tak snad příště. Možná by příště bylo dobré nenutit lidem "slušnost" násilím. Možná by bylo příště dobré snažit se více respektovat i každého toho obyčejného "venkovana", který je stejně hodnotným občanem, jako všichni ostatní, a jehož názor má stejné mravní oprávnění, jako názor všech ostatních. Možná by bylo dobré si uvědomit, že i on může mít pro svou volbu zcela individuální a upřímné mravní důvody. Možná by bylo dobré mít více respektu k lidské svobodě. A možná by bylo i dobré vzpomenout si na slova jednoho moudrého muže, který kdysi, poměrně krátce předtím, než jej odsoudili, mučili a popravili, pravil: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni."

-- snílek (2013)

Publikováno v Britských listech.

Komentáře