Když mu to došlo, polil jej studený pot. Cítil, jak mu buší srdce. Ne, on slyšel, jak mu buší srdce. To náhlé vnuknutí, ta náhlá potřeba dostat se na čerstvý vzduch a dojít pěšky, ten nečekaně silný impuls — mu zachránil život. Když vystupoval z auta, z nějž na něj nechápavě hleděli jeho přátelé, nemohl si ani v nejmenším uvědomit, jaké to má štěstí, že nad ním někdo drží ochranou ruku, že ho tam nahoře má někdo rád.

O pár minut později z auta, ze kterého tak kvapně vystoupil, zbyla jen neforemná hromádka zohýbaného plechu a zdeformovaných lidských těl. Těžký náklaďák s pískem, kterému na osudné křižovatce selhaly brzdy, jej odhodil jako papírovou hračku. Nikdo nepřežil.

Celý zoufalý přemítal. Proč byl oním zásahem shůry ušetřen? Čím si to zasloužil? Proč zrovna on?

A pak mu došlo, že je to všechno jinak. Polil jej studený pot. Viděl, jak mu buší srdce. Zastavením auta, které si vynutil po tom náhlém vnuknutí, způsobil jeho zpoždění. Bez něj by přijeli na křižovatku mnohem dříve a nákladní auto by je minulo. Všichni mohli žít. V těch několika málo vteřinách se vlastně stal masovým vrahem. Jen díky němu jsou nyní všichni mrtví. Nedovedl pochopit, jakou to má smůlu, že se ho někdo snaží zničit, že ho tam nahoře někdo nemá rád.

A tak celý zoufalý přemítal. Proč se z něj zásahem shůry stal nástroj zkázy? Co komu udělal? Proč zrovna on?

A tak to, vážení přátelé, na tom světě chodí...

— snílek

Komentáře