Dveře za ním zaklaply s těžkým ocelovým zvukem. Byl sám v malé podzemní místnosti bez oken, s klenutým stropem, jednou palandou visící na rezavých ocelových řetězech připevněných ke zdi a tureckým záchodem, který uklízečku pravděpodobně nikdy neviděl. Byl to konec. Definitivní konec.

Poprava byla stanovena na 5 hodin ráno následujícího dne. Možná, že to dokonce bylo i týž den -- hodinky mu vzali a pojem o čase ztratil už dávno. Třeba je již po půlnoci a od smrti ho dělí jenom pár chvil.

Cítil, jak se do něj pouští zima. Při výslechu i následném zinscenovaném vojenském soudu byl alespoň pěkně v teple. Sem dolů, do podivného sklepení gotického stáří, jsou odváděni jen dva druhy lidí. První jsou ti, kteří mohou svým věznitelům ještě něco říci. Těm má zima navodit správné duševní rozpoložení pro navazování vztahů s posledními patrony jejich životní poutě, o které si myslí, že tím ještě nekončí. Druhými jsou pak ti, kdož už co říci nemají a patroni již o vztah s nimi ztratili zájem. Není však třeba se obávat. Před smrtí chladem jsou tito dále nepotřební včas zachráněni popravčí četou.

"Kolik východů slunce ještě uvidím," ptal se dříve často sám sebe. Přemítal o zdánlivě nespočtu takových východů, které si představoval kdykoli si tuto otázku položil. Paradox konečnosti na něj dolehl plně až dnes, kdy si uvědomil, že slunce již ani jednou nespatří. V prosinci v pět hodin ráno je sluneční světlo na severní polokouli luxusem, v který žádný smrtelník nemůže doufat.

Koho zajímá čím byl vlastně vinen, za co byl odsouzen. Vinen, nevinen. V tuto chvíli v tom nebyl žádný rozdíl. Dvojitý či trojitý agent. Morální rozměr, vštěpovaný člověku prostřednictvím vyšších autorit, se na něj již nevztahoval. Neexistovala totiž žádná autorita, jíž by měl být poslušný. Neuchopitelné a rozmazané stíny jeho předchozích existencí, nedovolující nikomu smysluplně uchopit skutečnou identitu svého původce, nabyly syrové, zcela konkrétní a hmatatelné reality okolních oprýskaných zdí. Nebyla v nich morálka, pravda či lež. Jen bezprostřední přítomnost a vůle existovat.

Unaven ulehl na dřevěnou visutou polici a zavřel oči. Snad by se měl bát, snad by se měl litovat. Čeho se však bát? Čeho litovat? Tedy snad spílat svým věznitelům? Či snad plánovat poslední pokus o únik, zoufalé gesto nikdy nekončícího boje o přežití ve velkolepém stylu kdovíjaké Naděje, padlého to anděla ve službách smrti? Snít o lepší budoucnosti? Povýšení? Sebezáchově? Přežití?

Dnes ne. Po celý svůj život byl nástrojem pro naděje jedné strany v boji proti nadějím strany druhé. Byl vrahem nadějí. To jeho rukou byl stvořen onen padlý anděl, to jeho přičiněním umíraly naděje jedněch jen proto, aby na čas ožily v předsmrtných křečích pomíjivé naděje těch druhých. Proto věděl, že on sám na žádnou nemá nárok. V jakékoli podobě by se mu otevřela, byť jen jako myšlená možnost úniku či jen jako opojná duchovní opora, věděl s jistotou, že její smysl v sobě již dávno svými činy i přesvědčením zadusil. Nebylo o co stát. Již vše poznal. Sloužil ideálům snad všech existujících nadějí světa a všechny je tím v sobě usmrtil. Tao filosofie padlých andělů.

A právě proto se nebál, neplánoval útěk, ani nezpytoval svědomí. Nesepisoval závěť. Místo toho usnul. Spokojeným spánkem malého dítěte, jenž žádné naděje ještě nemá, spal starý muž, jenž je všechny již prožil a žádná mu nezůstala.

Možná právě proto si nevšiml, jak se asi o hodinu později opět ozval onen těžký ocelový zvuk. Zvuk odemykajícího se zámku. Rozlehl se jeho celou aby se následně rozplynul do noci. Někdo, snad tajný přítel, tajný spojenec či podplacený zoufalec, mu odemkl dveře jeho cely. Dával mu tak možnost uniknout, utéci, možnost žít, naději. Naději, že nepozorovaně projde chodbu mezi celami. Naději, že se dostane na dvůr a projde jej nespatřen strážemi. Naději, že se dostane za plot z ostnatého drátu a zmizí nepozorován do noci. Naději, že přečká mrazivou zimní noc. Naději, že tam venku nalezne někoho, kdo nezná jeho minulost. Naději, že nalezne někoho, kdo nebude znát příběh člověka, který byl již vším, aby se nakonec nevyhnutelně stal nikým. Člověka bez tváře a bez vyhlídek. Člověka pro kterého již pomoc nic neznamená. Člověka, pro něhož se stala nicota jedinou únikovou cestou, posledním azylem, svobodou.

Snad proto tak klidně spal. Byl milosrdně ušetřen možnosti vlastní záchrany, nadějí, které nenabízely žádnou změnu, žádné překvapení.

V pět hodin byl dle očekávání vyveden do mrazivé zimní noci a uvázán k dřevěnému kůlu. Opodál stojící kluci tvořící popravčí četu se klepali zimou. Sledoval, jak se jejich těla snaží bojovat s okolním mrazem a nedostatkem spánku. Cítil, jak se mu na tváři objevuje úsměv. Celou mysl i tělo mu najednou prostoupil stav naprosté spokojenosti, vědomí, že mu vůbec nic nechybí. Měl vše protože byl vším. Neměl nic protože byl ničím. Na malou chvíli byl dokonale šťastný.

Ponaučení: Spánek může nevratně poškodit vaše zdraví.

-- snílek (2008)

Komentáře