Nebezpečí softwarových patentů

Komentáře

Tento text je přepisem mluvené přednášky, jejíž videozáznam je (byl?) dostupný na avc.sh.cvut.cz (195MB). Následující řádky je možné bez újmy výpovědní hodnoty číst i bez shlédnutí tohoto videozáznamu, pro lepší zážitek je však jeho shlédnutí velmi doporučeno.

Abstrakt:

Richard Stallman je známý nejen svojí zakladatelskou rolí ohledně projektu GNU, ale též jako angažovaný řečník. Tento článek přináší český překlad jeho přednášky na téma kritiky koncepce softwarových patentů, která se konala 11. listopadu 2004 na pražském ČVUT. Jednotlivé body přednášky tvoří porovnání a analýza odlišností autorského a patentového zákona, příklady dopadů softwarových patentů na vývoj softwaru, problematika nemožnosti vyhledání relevantních patentů, získávání licencí, vztah produktů k patentům, strategická vize pro Evropu a další.

Nebezpečí softwarových patentů

by Richard M. Stallman

Slovo úvodem

Richard Stallman přebírá mikrofon a začíná přednášku testem audio systému...

Pokud mě teď neslyšíte, zvedněte prosím ruku. [smích] Takhle zjišťuji, jestli mne lidé slyší.

Jsem všeobecně známý jako vývojář svobodného softwaru a operačního systému GNU o kterém lidé bohužel mluví jako o Linuxu, ale to není to, o čem tu dnes budu povídat. Chci mluvit o nebezpečí, které ohrožuje všechny softwarové vývojáře a všechny uživatele počítačů. Jedná se o nebezpečí patentů softwarových idejí. Nemyslím tím patentování programu, to se často plete. Patentování konkrétního programu by nemělo totiž žádný význam, samotný program je stejně chráněn copyrightem (autorským zákonem) a takový patent by měl mnohem užší rozsah než copyright. Neměl by tak vůbec žádný smysl. Ale to není to, o čem budeme mluvit. Nebudeme mluvit o patentování konkrétního programu, ale o nebezpečí spočívající v tom, že budou patentovány nápady použité při implementaci programu. A to je zcela jiná záležitost.

Copyright, patent a intelektuální vlastnictví

Ke správnému pochopení významů, je nutné zapomenout některé nejasnosti, které jste pravděpodobně již dříve slyšeli. Pravděpodobně jste slyšeli o "intelektuálním vlastnictví". Cokoli, co se tom říká, je zmatečné. Používání již samotného termínu je matením, protože tento termín byl vytvořen ke spojení zcela odlišných zákonů, které se týkají zcela odlišných věcí.

Například máme autorský zákon (copyright law), který se týká autorských děl. A také máme patentový zákon (patent law), jehož smyslem je tvorba monopolů na nápady. A pak ostatní zákony - zákon o obchodní značce (trademark law) a zákon o obchodním tajemství (trade secret law). Každý se od ostatních kompletně liší. Žádné dva z nich toho nemají mnoho společného. A každý z nich má rozdílné veřejné aspekty. Takže jediným způsobem, jak o nich inteligentně uvažovat, držet je i v úvahách zcela odděleně. Pokud se pokusíte předpokládat, že něco je pravdivé ohledně autorského zákona, protože jste slyšeli, že je to pravdivé v případě zákona o obchodní značce, pak se zcela určitě mýlíte. Jestliže vás někdo bude nutit k zobecňování, když vám podsune myšlenku, že se jedná o jednotlivé části společného širšího konceptu, pak ta nejpřirozenější věc, kterou uděláte bude, že je budete považovat za podobné. A pokaždé se budete mýlit. Takže pokud o nich budete uvažovat jako o "intelektuálním vlastnictví", pak nejenže vám uniknou důležité aspekty, ale nepochopíte ani, čeho se ty zákony týkají. Neexistuje způsob, jak inteligentně pojednávat o "intelektuálním vlastnictví". A když vás lidé požádají, abyste se na problém podívali prismatem této terminologie, pak se vás snaží oklamat, nebo oklamali sami sebe. Mnoho lidí, kteří byli tímto termínem již pomatení nám pak říkají co je podle nich pravda. Ale pravda to není. Byli tím termínem zmateni. Ujistěte se, že vy se jím zmást nenecháte. Tedy, uvažujte o copyrightech a patentech jako o zcela odlišných subjektech. A nikdy nepředpokládejte, že konkrétní vlastnost jednoho má nějakou souvislost s vlastnostmi druhého. Pak budete mít dobrý začátek pro porozumění oběma problematikám.

Z historického hlediska se copyright a patent vyvinuly odděleně, proto mají tak málo společného. Pro lepší pochopení rozdílů zmíním některé základní rozdíly. Copyright se aplikuje na literární, nebo jiné dílo. Všeobecně se však uplatňuje na dílo. A pokrývá pouze detaily. Naproti tomu patent se uplatňuje na nápad. Copyright se týká kopírování. Pokud strávíte rok v jeskyni, během toho roka napíšete román a když vylezete, ukáže se, že někdo jiný publikoval identický román, pak pokud se vás pokusí nařknout z porušení autorského zákona, můžete dokázat, že tomu tak není, protože jste byli v jeskyni a nemohli jste žádným způsobem vidět ten druhý román. Dokud jste nic neokopírovali, nezáleží na tom, že se jedná o stejná slova, protože copyright pokrývá pouze vytváření kopií. Avšak patent je absolutní monopol na používání nápadu. Nezáleží na tom jestli prokážete, že to byl i váš vlastní nápad, stejně ho nebudete moci používat. Copyright je aplikován automaticky. Každé psané dílo, které je dokončené nebo publikované je chráněno. Patenty vydává patentový úřad v reakci na podanou žádost, která stojí hodně peněz. Tedy, podání žádosti stojí mnoho peněz,práce právníků připravujících tuto žádost stojí však ještě více. Copyright je funkční po neuvěřitelně dlouhou dobu, v některých případech kolem sto padesáti let. Patenty mají životnost dvacet let, což není tak dlouho, ale na poli softwaru je to docela dlouhá doba. Před dvaceti lety, nebyl žádný world wide web, internet byl ještě v plenkách a osobní počítač (PC) byl novinkou, stejně jako (Apple) Macintosh. Čili pokud byste byli omezeni na použití dvacet let starých myšlenek, pak byste dnes nemohli dělat téměř nic užitečného.

Patentový systém v praxi

Časopis Economist jednou přirovnal patentový systém k "časově náročné loterii". Pokud jste si všimli způsobu propagace loterie, pak vám jistě neuniklo, jaký důraz klade na minimální šanci vaší výhry a zcela vynechává nejpravděpodobnější výsledek - že prohrajete. Je to způsob, jak bez přímé lži šířit nesprávnou představu co se vám pravděpodobně stane, pokud budete hrát. A tak není překvapením, že se k propagaci patentového systému využívá stejného modelu. Lidé kteří většinou vysvětlují patentový systém na něm mají sami právní zájem. Jsou částí systému, buď pracují na patentovém úřadě nebo jsou patentovými právníky a nebo možná držitelé patentů. Mají vždy důvod chtít po vás, aby se vám ten systém líbil. Proto jej popisují vždy z pohledu někoho, kdo jím něco získá, někoho, kdo už vyhrál. Lákají vás představou člověka, který kráčí po ulici s patentem v kapse a každým okamžikem jej může vytáhnout, na někoho ukázat prstem a říct "dej mi svoje peníze".

Compress a gzip

K vyvážení sil nyní popíši, jak vypadá patentový systém z druhé strany, z pohledu těch, kteří jsou jím ohroženi. Z pohledu těch, kteří chtějí vyvíjet software, ale musí čelit nebezpečí, že v každém okamžiku může někdo přijít s patentem a říct "dej mi svoje peníze". Představte si, že chcete napsat program a víte, že ve vaší zemi jsou softwarové patenty. Tudíž chcete pomocí tohoto systému zjistit, co všechno smíte a co nesmíte dělat. Prvním krokem je najít všechny patenty, které se mohou týkat programu, který píšete. To však nelze provést. Jsou tu totiž patenty, o které je právě žádáno a ty jsou drženy v tajnosti, typicky po dobu osmnácti měsíců. Během této doby nemáte jak zjistit, co vás může potkat. A není to jen čistě teoretická možnost, skutečně se to stává. V roce 1984 byl napsán compress, program na kompresi dat. V té době nebyl v USA žádný patent na algoritmus, který používal - kompresní algoritmus LZW. Ale o rok později byl vydán patent. Držitel patentu, společnost Unisys, chytře počkala několik let, než začala lidem hrozit. Říkali si "když začneme lidem vyhrožovat teď, přestanou program používat, nechme je plést si oprátku, aby v okamžiku, kdy začneme, byli v pasti". Taktika tohoto druhu je obecnou praxí.

Když to udělali, museli jsme v projektu GNU hledat nějaký jiný způsob, jak komprimovat data. Někdo se přihlásil s tím, že má program pro kompresi dat na kterém pracuje něco přes rok a nabídl nám ho. O několik měsíců později jsme jej měli vydat. A pak jsem v New York Times v týdenním patentovém sloupku uviděl zprávu o tom, že někdo získal patent na novou metodu komprese dat. Samozřejmě se ukázalo, že se jedná o tentýž algoritmus, který jsme chtěli používat. Nakonec jsme našli další algoritmus, který obešel všechny patenty z dané oblasti a stal se základem pro program gzip, kterým dnes lidé běžně komprimují data. Myslím, že verze gzipu, kterou lidé používají na Windows, se jmenuje WinZip, takže se používá téměř všude. Přesto jsme dostali dva zásahy, než jsme uspěli.

 

Problém vyhledávání relevantních patentů

Patenty, které se možná objeví v budoucnosti tedy nelze předem zjistit. Můžete se však podívat na patenty, které již byly vydány. Ty jsou zveřejněny patentovým úřadem, takže si je můžete projít. Na to, abyste je přečetli všechny je jich však příliš mnoho. V USA jsou stovky tisíc softwarových patentů. Mít o nich přehled je práce na plný úvazek. Pokusíte se tedy najít alespoň ty, které se zdají být relevantní. Pomocí různých kritérií některé najdete, ale nenajdete všechny. Kdysi existoval v USA patent na přepočet tabulek v přirozeném pořadí (natural order recalculation in spreadsheets). To znamená, že nezávisle na vzájemné závislosti buňek, dojde k přepočtu ve správném pořadí - každá buňka je přepočtena až po té, na které je závislá, takže celek zůstane konzistentním. Dříve se buňky přepočítávaly vždy postupně odshora dolů - v dobách kdy počítače byly pomalé a nebyl prostor pro cokoli sofistikovanějšího. Každopádně, někdo mne požádal o kopii tohoto patentu. Poslal jsem mu ji a on odpověděl: "Myslím, že jste mi poslal špatný patent, tohle je něco ohledně vkládání vzorců do kódu objektů (compiling formulas into object code)". Tak jsem se podíval na zprávu, co jsem mu poslal, zjistil číslo patentu ze svých souborů a skutečně, nadpis zněl "Metody pro vkládání vzorců do kódu objektů", ale byl to ten správný patent. Byl to ten patent kryjící přepočet tabulek v přirozeném pořadí. Nikde neuváděl pojem tabulka nebo přepočet v přirozeném pořadí, avšak myšlenka popsaná v patentu vyjadřovala algoritmus, který použijete k provedení přepočtu v přirozeném pořadí. Tento algoritmus se v informatice nazývá topologické řazení (topological sort), který byl v literatuře prvně popsán v roce, myslím, 1963. Patent nikde termín topologické řazení nezmiňoval. Popisoval však řadu nároků a každý z nich popisoval jiný způsob, jak v jiné podobě implementovat topologické řazení, snažil se je pokrýt všechny.

Problematické zjišťování rozsahu patentu

Pokud se tedy pokusíte vyhledat patent, který by mohl ohrozit váš projekt tabulkového procesoru, nenajdete jej; pokud ovšem nezaslechnete, že někdo, kdo se o podobný projekt pokusil jím byl sám napaden. Každopádně však najdete mnoho patentů a v tu chvíli musíte zjistit, co zakazují, co to je, co nemáte dovoleno dělat. Pro každý patent. A to je těžké, protože patenty jsou psány pokrouceným právnickým jazykem, kde slova neznamenají to, co si myslíte, že znamenají. [smích] V osmdesátých letech si australská vláda nechala udělat průzkum patentového systému. Závěrem bylo, že patentový systém není vůbec dobrý a pokud by nebylo mezinárodních tlaků, Austrálie by měla patenty zrušit. Vzhledem k mezinárodním tlakům studie doporučila, aby Australské patenty měly užší pole působnosti, hůře se získávaly a trvaly kratší dobu. Citováno bylo též tvrzení, že inženýři téměř nikdy patenty nečtou, aby se dozvěděli něco o svých oborech, což by mělo být jedním z účelů patentového systému - aby byly nápady publikovány. Jsou však publikovány v tak nesrozumitelné formě, že je nečte nikdo vyjma toho, kdo chce zjistit "špatné zprávy". Citován byl také jistý inženýra který řekl: "V patentech nedokáži rozpoznat ani vlastní vynálezy." [smích]

Osobně jsem viděl, že to je pravda. Před určitou dobou Paul Heckel zveřejnil program a získal několik patentů na myšlenky v něm použité. Já jsem strávil asi hodinu pokusy o jednoduchou formulaci toho, co jeden z těch patentů obsahoval. Nedokázal jsem to. Bod jedna v tom patentu bylo něco tak komplikovaného, že jsem nedokázal najít žádný jednodušší způsob, jak to popsat. Když [Heckel] prvně viděl HyperCard, nevypadalo to v žádném případě jako jeho program, takže ho ani ve snu nenapadlo, že jeho patent pokrývá HyperCard. Ale jeho právník mu ukázal, že patent je napsaný tak, že je možné ho vyložit i tak, aby pokrýval HyperCard. A od té chvíle se snažil vyždímat z Apple peníze. A když to napoprvé nezabralo, pokusil se hrozit zákazníkům Apple. Nakonec snad i nějaké peníze získal, nevím. Výsledky takových vydírání jsou většinou drženy v tajnosti. Jednou, když jsem měl tuto přednášku, on byl v publiku. A v tomto okamžiku vyskočil a řekl: "To není pravda, já prostě neznal rozsah mojí ochrany (protection)!" Ochrana je jedním z propagandistických termínů, kterou s láskou používají zastánci softwarových patentů. Dává vám určitým způsobem pocit, že patent brání tomu, aby byl program zničen. Nevím, jakým způsobem by mohl být program zničen nebýt softwarových patentů, ale oni chtějí, abyste si to na podvědomé úrovni mysleli. Každopádně, když to řekl, odpověděl jsem: "To je přesně to, co jsem řekl." V tu chvíli si sedl a nevěděl, jak odpovědět. Kdybych řekl "Ne", asi by se se mnou přel, nezmohl se však na žádnou reakci, když jsem řekl "Ano".

K tomu, abyste zjistili, co vám který patent zakazuje dělat, budete muset hodně času věnovat rozhovorům s právníkem. Vysvětlovat mu váš program a nechat si právníkem vysvětlit, co patent pokrývá. Budete vysvětlovat různé metody a právník vám pak odpoví: "Tohle nemůžete dělat, tohle možná ano..." Nakonec vám pak řekne: "Pokud uděláte něco v této oblasti [prsty kreslí do vzduchu malý kruh], pak téměř zaručeně právní spor prohrajete, pokud uděláte něco v této oblasti [střední kruh], pak je velká šance, že prohrajete, a pokud si chcete být jist bezpečím, vyhněte se této oblasti[velký kruh]. Ale berte na vědomí, že v každém právním sporu hraje určitou roli náhoda."

Problematika života s patenty aneb jaké máme možnosti

Jaké máte možnosti ve chvíli, kdy vám je již jasné, co vám zákon umožňuje. Jsou tři věci, které můžete pravděpodobně udělat. Pro každý patent. Zaprvé - můžete se mu vyhnout, nepoužít myšlenku, která je patentem zakázána. Zadruhé - získejte licenci. A zatřetí - postavte se jeho platnosti, zkuste ji zpochybnit. Každá z těchto možností může a nemusí být schůdná. A to z na sobě nezávislých důvodů.

Formáty a standardy

Nejprve zvažme možnosti vyhnutí se patentu, čili nepoužití patentované myšlenky. To může být snadné a nebo těžké. Například, někdy je patentován algoritmus. Kompresní algoritmus LZW byl patentovaný. Takže my jsme vytvořili další kompresní program s odlišným algoritmem. Nebylo těžké obejít jeden patent, v oblasti komprese dat jsou však desítky patentů. Obejít je všechny bylo velice těžké. Nakonec se nám to však povedlo. Našli jsme algoritmus, který ještě nikdo nepatentoval. Pak všichni přestali používat compress a začali používat gzip. Vyřešili jsme problém? Ne - stejný algoritmus je použitý pro vytváření GIF souborů. Takže to opět netrvalo dlouho, než lidé našli nový formát pro reprezentaci obrázků, který využívá místo něj algoritmus gzip. Jedná se o PNG formát, což, myslím, znamená "PNG is Not Gif". Lidem jsme začali říkat: "přestaňte používat formát GIF, přejděte na PNG formát, pomozte ostatním uniknout z této patentové pasti." Podívejte se na web, kolik najdete PNG souborů a kolik GIF souborů. Většinou naleznete gif soubory. Lidé, kteří si vybrali compress chtěli komprimovat data. Když jsme řekli: "Nepoužívejte tento kompresní program, používejte tenhle," mohli to udělat. Chtěli komprimovat data a mohli si vybrat, který z těch programů se jim zdál lepší. Lidé, kteří používají GIF formát nezačnou tím, že by chtěli komprimovat data. Začnou tím, že chtějí dát k dispozici obrázek ve formátu, který používají ostatní lidé, takže když jim řeknete: "Použijte jiný formát," odpoví: "Já nemohu." Trvalo léta, než webové prohlížeče začaly vůbec PNG podporovat. Říkalo se: "Proč se tím zaobírat, nikdo ten formát nepoužívá, proč ho podporovat." A lidé, kteří dělali obrázky říkali: "Prohlížeče ten formát nepodporují, jak ho můžeme používat?" Jedna strana čekala na tu druhou. Tady vidíte, jak těžké je změnit de facto standard v oblasti komunikace. Existuje mnoho komunikačních standardů. Některé jsou de facto standardy, některé jsou oficiálně publikované komisí pro standardy (standards committee) a mnohé z nich jsou kryty softwarovými patenty.

GIF formát byl kryt dokonce dvěma patenty. Oba dva byly na kompresní algoritmus LZW. Tohle by se nemělo stávat, patentový úřad by neměl vydat dva patenty na stejnou věc. Jenže oni to nedokázali zjistit. Důvod, proč to nedokázali je, že je těžké pochopit, čeho se softwarový patent týká - je to ve skutečnosti jen matematika. Ke zjištění, zda se dvě aplikační žádosti týkají stejného algoritmu, byste museli přemýšlet nad oběma. Neexistuje zkratka. Pokud by se jednalo o chemické procesy, pak vidíte, které chemikálie jsou na vstupu a které na výstupu, a je možné najít rychlé vodítko k vyhodnocení, zda se jedná o stejné myšlenky, nebo nikoli. V softwaru tohle nelze. Lidé na patentovém úřadě neměli dostatek času aby se vůbec mohli pokusit porovnat ty dvě žádosti, dokud byly projednávány, aby viděli, že jsou o totožné. Z těch dvou držitelů patentů na GIF pouze jeden začal hrozit lidem. Byla to společnost Unisys. Tím druhým držitelem je IBM a pokud je mi známo, tak nikoho neohrožovali.

Dlouhou dobu jsme si mysleli, že alespoň JPEG formát je v pořádku. Teď se však objevil někdo s patentem, o kterém tvrdí, že pokrývá JPEG a skutečně žaluje spoustu společností za to, že používají JPEG formát. Komise pro standardy, která publikovala JPEG formát říká, že ten patent nelze aplikovat. Asi se to brzy dozvíme. Jsou však mnohem horší případy. MPEG-2 video formát je krytý 39 různými US patenty. Vyřízení všech potřebných licencí na tento formát trvá mnohem déle, než zabral samotný vývoj tohoto standardu. A lidé z komise pro standardy říkají, že standardizace, design standardů je dnes téměř nemožný kvůli softwarovým patentům. Jaký je smysl toho, že máme standard, když jej nesmíme použít. Kompresní algoritmus LZW je i součástí toho, čemu se říká jazyk PostScript (PostScript Language), operátorů pro kompresi a dekompresi. Ty tedy nesmíme implementovat. Můžeme implementovat pouze dekompresi, protože patent se týká pouze komprese, ale nemůžeme implementovat kompresi. A nikomu se dodnes nepodařilo najít jiný algoritmus, který by vytvořil stejný formát souboru a skutečně jej přitom zkomprimoval. Jiné kompresní algoritmy vytváří jiné soubory, jiné výstupy. Je nemožné patent obejít, když je jedná o implementaci standardu.

Patentovaná funkčnost

Někdy je patentovaná funkce. Kolem roku 1990 dostali uživatelé textového procesoru XyWrite e-mailem downgrade. Downgrade je opakem upgrade (vylepšení), zruší nějakou funkci. XyWrite měl funkci umožňující definovat sekvenci slov pomocí zkraty. Když jste napsali zkratku zakončenou čárkou, byly nahrazeny sekvencí slov dle vaší specifikace. Mohli jste definovat "CMT" jako "Committee" a když jste napsali "CMT" a čárku, zkratka se změnila na "Committee". Pak se zjistilo, že někdo má na tuhle funkci patent a pokusili se s tím člověkem vyjednat licenci. Ale ten neustále měnil svoje požadavky, až nakonec usoudili, že je nemožné se s ním dohodnout a tak to vzdali. Rozhodli se tu funkci raději zrušit. Proto uživatelé dostali onen downgrade. Než se to stalo, mluvili se mnou, protože jsem stejnou funkci implementoval v původním Emacsu [textový editor] v sedmdesátých létech, mnoho let před tímto patentem. Takže na chvíli zvažovali možnost, že se jim podaří patent prolomit s pomocí mých důkazů. Ale usoudili, že by to bylo příliš nákladné a problematické. Tu funkci raději zrušili. Je hezké vědět, že jsem během svého života měl alespoň jednu patentovatelnou myšlenku. [smích]

Jim se tedy podařilo vyhnout se patentu tím, že odstraní jednu funkci. A uživatelé pravděpodobně i pak považovali ten textový procesor za použitelný. Ale kolik funkcí si můžete dovolit odstranit, než uživatelé začnou říkat: "Váš program je k ničemu." Pokud se dnes podíváte na textový procesor uvidíte stovky funkcí. A každá z těchto funkcí zahrnuje alespoň jednu myšlenku, kterou si někdo mohl patentovat. Takže k vyhnutí se patentům by mohlo obnášet absenci mnoha funkcí.

Někdy je patent natolik široký, že vyhnout se mu je jednoduše nemyslitelné. Například celá problematika kódování veřejných klíčů (public key encryption) byla v USA kryta patentem. A nutně tedy téměř nikdo nemohl vytvářet v USA veřejné klíče. Po více než desetiletí bylo zmařeno mnoho pokusů. PGP se podařilo projít bez povšimnutí. Bylo zveřejněno a stalo se populárním. A trvalo dlouho, než si toho všiml držitel patentu a zaútočil. Začal hrozit. V tu dobu již bylo tolik veřejné spoluúčasti vůči vývojáři PGP, že si netroufli dát celou věc přímo k soudu a program zcela zničit. Tak na něj uvalili omezení, dohodli se s ním [vývojářem], že omezí program na pouze nekomerční použití. To program nezabilo, jen přizabilo. Čili, vyhnutí se patentované myšlence může a nemusí fungovat nebo může být i nemožné.

Patentové licence

A co získání licence na patent? Především, držitel patentu není povinen vám licenci nabídnout, může říct: "Končíte." A to se stává. Dostal jsem dopis od člověka, jehož obživou byly kasino hry, počítačové pochopitelně. Bylo mu hrozeno držitelem patentu, který říkal: "Nedovolím vám získat licenci, chci, abyste ty hry přestal dělat." Viděl jsem ten patent, a ten se týkal více počítačů zapojených v síti, kde každý počítač podporoval několik různých her a mohl spouštět více než jednu instanci hry najednou. To je vše. Patentový úřad si myslel, že to je vynález. Vidíte, údajně by měli vydat patent jen na myšlenku, která je nová, užitečná a ne zřejmá. Což v praxi znamená ne zřejmá někomu s IQ osmdesát. [smích] Nejzákladnější pravidlo informatiky zní: "Pokud jste udělali něco jednou, můžete to udělat n-krát. Pokud jste udělali jednu věc, můžete se rozhodnout udělat n takových věcí." Ale patentový úřad si myslí, že tím, že něco uděláte n-krát a ne jednou, z toho uděláte vynález. Nevím kolik bylo před tímto patentem různých případů sesíťování několika počítačů s instancemi různých síťových her, ale jistě jich byla spousta. Nikdo si však nemyslel, že by to bylo něco patentovatelného. Protože tohle se prostě stane, když k síti připojíte pár strojů, které umí pustit více než jeden program najednou. Každopádně, nakonec jsme mu nebyli schopní pomoci a on musel ukončit svoje podnikání.

Přesto, mnoho držitelů patentů vám licenci nabídne, bude to však hodně stát. Patent na přepočet tabulek v přirozeném pořadí byl nabídnut za 5% hrubého zisku z prodeje každého tabulkového procesoru v USA. Možná si budete moci dovolit jednu takovou licenci na jeden patent, ale co když je tu dvacet různých patentů za všechny musíte dát 5%. Co když je jich dvacet jedna? Víte, tohle je programátorův humorný pohled na věc, ale podnikatelé vám řeknou, že dvě nebo tři takové licence stačí ke krachu vašeho podnikání. A to je jen malá "před-soudní" cena, kdyby vás chtěli případně žalovat, pak by požadovali víc.

Jsou však případy firem, pro které je získání patentových licencí poměrně bezbolestné. A to jsou globální megakorporace, jako například IBM. A z toho důvodu chtějí softwarové patenty. Tlak pro jejich přijetí přichází od megakorporací a to proto, protože každá z nich má na svém poli působení mnoho patentů což vede k vzájemné výměně licencí (cross-licencing). V roce 1990 IBM publikovala ve svém časopise Think Magazine článek, ve kterém stálo, že IBM má ze svých 9000 aktivních softwarových patentů v USA dvě výhody. První byl peněžní zisk, ale tou hlavní velkou výhodou, o které hovořili jako o desetkrát tak veliké, byla možnost dostat se k patentům ostatních skrze výměnu licencí. Jinými slovy, IBM se vyhýbá negativním dopadům patentového systému, vyhýbá se popotahování za cizí patenty výměnou patentových licencí. A když mluví o výhodách této výměny, tak tím měří újmu, kterou by jim způsobily patenty ostatních, kdyby nebylo výměny licencí. A to je důležité. Patentový systém je jako "časově náročné loterie". Když máte jen málo co do činění s patentovým systémem je to jako koupit si pár lístků loterie. Co se vám stane se může hodně lišit. Je to věc náhody. Ale IBM je tak velká firma, že vyměřuje průměr, průměruje. Čili IBM nám ukazuje průměrný stav a to je velmi užitečné, protože IBM prohlašuje, že újma, kterou by jim patenty způsobily je desetkrát vyšší, než peníze, které za ty své získají. Říkám újma, kterou by patenty IBM způsobily, protože k této újmě nedojde. IBM se jí vyhne skrze výměnu licencí, takže IBM ve skutečnosti zbude první výhoda. Velká újma je mine, k tomu použijí výměnu licencí a zůstane jim jen výhoda. Proto IBM chce softwarové patenty. IBM a ostatní megakorporace si myslí, že budou mít takové množství patentů, aby mezi sebou mohli provést výměnu licencí a vytvořit exkluzivní spolek, do kterého se nikdo jiný nebude moci dostat, tím si udrží dominantní postavení na poli svého působení a znemožní jakoukoli reálnou konkurenci.

Mýtus hladového génia vynálezce

Ohledně patentového systému koluje jeden mýtus. Je často citován pro jeho ospravedlnění. Jedná se o mýtus hladového génia vynálezce (starving genius inventor). Začíná popisem situace, která je hodně nepravděpodobná. Brilantní vynálezce čehokoli roky sám pracoval ve svém podkroví vynalézáním mnohem lepšího způsobu jak dělat to a to. A nyní je připraven jít podnikat a vyrábět. Takže začne podnikat a vyrábí. Schyluje se k velkému úspěchu nebýt toho, že velké společnosti s ním začnou soupeřit, přeberou mu všechny zákazníky a jeho podnikání kvůli tomu zkrachuje. A pak začne hladovět.

Tohle je velmi nepravděpodobný scénář. Zaprvé, většina lidí pracujících v hi-tech odvětví nepracuje sama. Pracují s ostatními na projektech, tam vznikají nápady. Vynálezcovo podnikání by pravděpodobně selhalo, ale z jiného důvodu. Lidé, kteří jsou dobří v technickém uvažování nejsou tak dobří v podnikání. A faktem je, alespoň v USA, že 90 procent firem zkrachuje během tří až pěti let. Vynálezce neuspěje, ale ne kvůli konkurenci velkých společností. Neuspěje, protože nebude vědět, jak vést podnik. Pokud to bude vědět, pak nepovede svou malou firmu k soupeření s velkými společnostmi, ale jiným směrem, kde mají malé firmy výhodu. V případě, že se velké společnosti zapojí, neznamená to, že jeho podnik selže, pokud ví, jak dobře podnikat. A pokud neuspěje, a pravděpodobně neuspěje, i kdyby selhal z tohoto důvodu, neznamená to, že bude hladovět. Pokud je tak dobrý na hi-tech poli, pravděpodobně si najde práci.

Celý ten scénář měl nepravděpodobný začátek, ale podívejme se, co následuje. Říká se, že patentový systém ho zachrání, protože tento hladovějící génius může získat patent a když mu pak IBM bude chtít konkurovat, může říct "Ne, IBM, ty mi konkurovat nemůžeš, protože já mám tento patent." A to podle předpokladu by mělo IBM donutit se otočit a odejít. Co se ve skutečnosti stane bude, že IBM použije svoje patenty k výměně a získání patentů ostatních. IBM řekne "Ó, ty máš patent, jak milé. [smích] No, my máme, když se podíváme na tvůj produkt, tento patent, tento patent, tento a tento a tento patent, které kryjí nápady použité v tvém produktu. Takže si s námi vyměň licenci a my na to zapomeneme. A jestli si myslíš, že můžeš bojovat proti těmto našim pěti patentům, my se podíváme do archivu a najdeme jich víc." [smích] V tomto okamžiku náš hladovějící génius zjistí, že nemá jinou možnost než podepsat dohodu o výměně licencí s IBM a kdo ví, IBM mu pak přece jen bude konkurovat. Jeho patent ho v žádném případě neochránil. Myšlenka, že patenty "chrání" malé firmy je mýtus. Pokud by to byla pravda, pak bychom neviděli globální megakorporace lobbovat za softwarové patenty a malé a střední firmy jim oponovat. A to je ve skutečnosti to, čeho jsme svědky. Megakorporace se zálibou říkají: "Měli byste mít softwarové patenty, protože jsou dobré pro naše malé konkurenty" [smích]

Patentoví parazité

Jsou však některé patenty, ke kterým ani IBM nemůže získat licenci. Jedná se o patenty patřící firmám, které nedělají nic vyjma soudních pří, patentovým parazitům. Firmám, jádrem jejichž podnikání je hledat lidi, kteří něco skutečně udělali a říct: "Já mám tento patent, zaplať mi." Patentoví právníci rádi mluví o tom jak skvělé je mít patentový systém, ale drží ho mimo svou oblast. Neexistují patenty na iniciaci soudní pře, na posílání výhružných dopisů. [smích] Výsledkem je, že ani IBM nemůže získat patent, který by použili pro boj s těmito parazity. Ale IBM ví, že i všichni ostatní budou také muset s těmito parazity bojovat. Takže to podle nich se jedná o nedílnou složku nákladů při podnikání, alespoň co se IBM týká. A IBM ví, že stejně bude členem toho exkluzivního spolku, který vylučuje možnost konkurence. Takže IBM je stále nakloněna softwarovým patentům, i přesto, že tu a tam musí zaplatit za vydírání parazitem.

Svobodný software a patenty

Pak tu jsou také vývojáři, pro které je získání patentové licence prakticky vyloučené, nemyslitelné. Jsme to my, vývojáři svobodného software (free-software). Mimochodem, překládají překladatelé slovo free správným způsobem? [smích] Mělo by znamenat free jako ve slově freedom (svoboda) a ne zdarma. Jsem to předtím nezmínil, takže promiňte, překladatelé, měl jsem to říci předem. Víte, patentové licence většinou vyžadují platbu za každou kopii. V případě svobodného software nevíme, kolik kopií existuje, protože každý má právo dělat další kopie. Pokud by licence patentu říkala, že musím zaplatit miliontinu eura za kopii, celková částka, kterou bych musel zaplatit by pravděpodobně nebyla vyšší než množství peněz v mojí kapse. Ale pravděpodobně nenajdu způsob jak spočítat, kolik mám zaplatit. Takže bych takovou licenci nemohl použít. Samozřejmě normálně není účtována takto malá částka. Držitel patentu může také požadovat jednorázovou platbu. Může říct: "Zaplať nám jednou a pak si udělej kolik kopií chceš." To většinou nestane. Ale může. Ale když se tak stane, zřejmě budou požadovat sto tisíc dolarů. Důvod, proč se svobodný software stal tak užitečným a schopným je v tom, že jsme ukázali, že můžeme vyvinou mnoho softwaru bez peněz, bez investic. Dobrovolníci se dají dohromady a odvedou práci. Můžeme psát software bez peněz, ale nemůžeme bez peněz platit za licence. Takže softwarové patenty jsou především nebezpečné pro komunitu kolem svobodného softwaru.

Zpochybnění platnosti

Takže to je druhá možnost, jak získat licenci na patent. Třetí možností je zpochybnit platnost patentu. V praxi to znamená: "OK, zažaluj mě, myslím si, že vyhraji." A teď, jestli máte šanci vyhrát závisí na spoustě detailních historických faktů minulých let. Kdo publikoval jakou myšlenku kterého dne a zda o tom najdete důkaz dnes. Prakticky byly tedy kostky vrženy před mnoha lety a podle toho, jak hod vyšel můžete dnes posoudit, zda můžete, nebo nemůžete zpochybnit platnost patentu. Udělat to je drahé. Před několika lety jsem slyšel o soudním patentovém sporu, kdy obžalovaný prohrál a musel zaplatit třináct milionů dolarů, z čehož osm milionů padlo na zaplacení právníků na obou stranách. [smích] Výsledek tedy je, že pokud někdo chodí po světě s patentem, který je pravděpodobně neplatný, ale má peníze a vy ne, může takový patent použít k vašemu vymazání. Řekne: "Prostě tě zažaluji a uvidíme, jestli budeš schopný zaplatit právníky na svou obranu. Hahaha." Takže pozor na právníky ujišťující lidi, že systém opraví svoje chyby a neplatné patenty budou svrženy než se čas naplní a vše bude v pořádku. Jednoduše chtějí, aby lidi ignorovali nebezpečí, že existují pravděpodobně neplatné, triviální, stupidní patenty.

Mimochodem, vzpomeňte si, jak moudrá byla doporučení australských studií. Asi před rokem, australský patentový úřad vydal patent na kolo. Pravděpodobně se jedná o neplatný patent. Ale pokud se někdo rozhodne vás jeho prostřednictvím zažalovat a vy nebudete mít dostatek peněz na obranu, můžete skutečně přijít o svoje podnikání.

Shrnutí našich možností

Toto jsou tedy tři věci, které se můžete pokusit udělat s každým patentem, který na vás přijde. Každá z nich je někdy možná. V některých případech bude možné se mu vyhnout, někdy bude možné získat licenci a někdy ho budete moci svrhnout. A někdy nepůjde ani jedno z toho. A v takovém případě jste hru prohráli. Bude to něco jako vesmírní vetřelci (Space Invaders, počítačová hra). Jejich nepřátelské lodě prostě budou přilétat. A po dlouhou dobu se můžete bránit, ale nakonec vás dostanou. Ve vesmírných vetřelcích je to pochopitelně mnohem snazší. Můžete zlikvidovat tucty nepřátelských lodí, zatímco vaše šance vůči jedinému patentu jsou mnohem menší. Výsledkem je, že patenty na softwarové nápady dělají z vývoje softwaru přechod přes minové pole, protože v každém koncepčním rozhodnutí je šance, že šlápnete na patent. Pravděpodobně se to nestane, pravděpodobně jedním krokem na patent nešlápnete, ale mohli byste. Co další krok? A to vás ještě čeká spousta kroků. Přesto, že v každém kroku na patent nešlápnete, vaše šance, že projdete až na druhou stranu jsou poměrně bledé. A z tohoto důvodu minoritní reformy kritérií přidělování patentů ve skutečnosti nic nezmění. Je to jako násobení, nebo dělení počtu min na minovém poli číslem 2. Situace se tím moc nezmění. Jakmile je tam dostatek min k tomu, aby byly nebezpečné, i přesto že někdo řekne: "Mohu nechat kouzlem zmizet polovinu min," jsou stále nebezpečné. Proto bychom se neměli nechat svést těmito změnami kritérií. Měli bychom z vývoje softwaru udělat bezpečnou oblast.

Vztah produktů k patentům

Lidé mně občas pokládají hloupou otázku. Říkají: "A co ostatní technické oblasti, tam existují patenty již roky. Proč by měl být software jiný?" Což je podobné, jako říci: "Je tolik jiných lidí, kteří dostanou rakovinu, proč byste jí tedy neměli dostat i vy?" [smích] Nebo jako méně extrémní příklad: "Spousta jiných měst má dopravní zácpy, tak proč by je nemělo mít to vaše?" Jak to vidím já, každý případ člověka, který nedostane rakovinu, nebo města bez dopravních zácp je mnohem lepší. Je tu ale inteligentní otázka, jestli se analýzou této neférové a hloupé otázky nedostaneme k otázce inteligentní. Což znamená, čím se ty obory liší? Jak se to prakticky týká citlivé patentové politiky? Co zjistíme je, že ta pole se liší vztahem produktů k patentům. V některých oblastech kryje jeden produkt několik málo patentů, v jiných je to patentů mnoho.

Software a počet patentů na produkt

Tedy, dalším mýtem ohledně patentového systému je idea jednoho patentu pro jeden produkt. Můžete slyšet jak se hovoří o tom patentu, nebo že někdo získá ten patent. Implicitně tu máme myšlenku, že pro jeden nový produkt tu bude jeden patent, kryjící strukturu tohoto produktu. Do jisté míry to tak fungovalo v devatenáctém století, dnes však nikoli. Některé oblasti jsou k tomu blíže, jiné dále. Tím se daná pole liší. Například jedním extrémem je farmaceutika, kde to až do nedávna takto fungovalo. Typicky se patent týkal chemického vzorce jednoho léku. A tedy pokud jste vyvinuli nový lék, žádný patent by mu nebránil a vy byste pak patent získali. Byl by pouze jeden patent na danou látku. To je jeden příklad, který funguje dle představy, kterou máme. I ve farmaceutickém průmyslu se dnes věci začaly měnit, takže dnes můžete vyvinout nový lék a zjistit, že někdo již má patent, který ho zakazuje. Přesto však jsme stále poměrně blízko naší myšlence. Druhým, opačným extrémem je software. Podívejte se na stovky funkcí textového procesoru. Každá z těchto funkcí je alespoň jedním nápadem, možná mnoha nápady. Jestliže funkcí je například podpora MPEG-2, tak to máme rovnou 39 patentů. Textový procesor má tedy stovky až tisíce slabých míst, která mohou být krytá nějakým patentem. Ostatní oblasti jsou pak někde mezi.

Extrémní pozice softwaru v inženýrství

Proč je software na jednom konci? Není to náhodou ani shodou historických událostí. Je důvod pro to, že je software takovým extrémem, daleko za mechanickým, chemickým a elektrickým inženýrstvím. Tím důvodem je, že v ostatních oblastech lidé produkují hmotné struktury a musí se potýkat s vlastnostmi materiálu. A ten si dělá, co chce. Můžete se pokoušet jej modelovat, ale když je model špatný, materiál se vám prostě vysměje. Dělá si co chce a nemá smysl se s ním dohadovat "tohle přece nemáš dělat, podle mého modelu jsi tohle dělat neměl". Vývoj softwaru však sestává z idealizovaných matematických komponent, které mají své definice. Výsledkem toho je, že jsme ušetřeni mnoha problémů, se kterými se potýkají návrháři fyzických systémů. Například pokud vložím if podmínku do while cyklu, nemusím se bát, že pokud bude if podmínka vibrovat špatnou rychlostí, může nakonec prasknout. [smích] Nemusím se bát, že během vibrací bude narážet do okrajů while cyklu, což povede k jejich rozdělení. [smích] Nemusím se bát, že by při velmi intenzivních vibracích způsobila šum na jiných částech programu. [smích] Nemusím se strachovat, že by se mezi ně mohla dostat korozivní tekutina, která by znehodnotila jejich kontakt a spojení by přestalo pracovat. Nemusím se bát, že když je nechám běžet příliš dlouho, že if podmínka vyhoří, [smích] nebo zjišťovat jak od ifpodmínky odvádět teplo. Nemusím se bát, že napětí na while cyklu bude příliš vysoké a if nebude fungovat správně. Při odkazu a proměnnou se nemusím obávat že díky únavě materiálu překročím povolený počet odkazů. Nemusím počítat s tím, že má velkou kapacitu a když se na ní odkáži příliš brzo po jejím vytvoření, její hodnota nebude ještě správně nabitá. Je tolik problémů, se kterými si nemusím dělat starosti. A nemusím se trápit s výměnou if podmínky v případě jejího selhání. [smích] Nemusím také řešit jemnou manipulaci s takovým systémem. Nemusím se zatěžovat postupem montování jednotlivých částí programu dohromady, abych mohl vyrobit jeho kopie. Nemusím stavět továrnu k výrobě jednoho konkrétního programu. V mnoha oblastech designu znamená návrh produktu navržení továrny, která jej bude schopná vyrábět. My takový problém nemáme, když chceme udělat kopii programu, napíšeme copy nebo cp. A ten samý copy příkaz zkopíruje jakýkoli program. Nemusíme navrhnout speciální copy program pro každý program, který napíšeme.

Je tedy velmi mnoho problémů, které nemusíme řešit. A proto je vývoj softwaru fundamentálně jednodušší. Avšak inteligence lidí v softwarové oblasti je ve stejném rozmezí, jako inteligence lidí v ostatních oblastech. Co se tedy stane? Máme-li jednodušší pole, pak zkrátka doženeme naše možnosti až do extrému a pokusíme se o větší věci, složitější design. Milion různých částí není v návrhu programu nic zvláštního. To je několik set tisíc řádek. Pár lidí to může napsat za pár let a také se tak děje. Ale fyzikální systém s milionem různých částí, kde každá opakující se součástka se použije pouze jednou je obrovský projekt (je pochopitelně jednoduché něco navrhnout s tisící identickými podjednotkami, což je ale jen kopie jednoho návrhu). Je to pravděpodobně limit lidských možností. A co to znamená? Znamená to, že množství míst zranitelných softwarovým patentem v programu je mnohem větší, než množství takových bodů ve fyzickém produktu, protože v programu můžeme dohromady spojit takové množství nápadů z důvodu fundamentální jednoduchosti softwaru jako takového. Možná jste zaslechli lidi mluvit o softwarové krizi, o tom, jak těžké je vyvíjet software. Není zde vlastně žádný protimluv mezi tím, co říkají oni a co říkám já. Děláme rozdílná porovnání. Já porovnávám obtíže vývoje fyzického a softwarového produktu se stejným množstvím částí, kdežto oni mluví o fyzickém systému a softwarovém systému za současných okolností - fyzickém systému s menším množstvím částí a softwarovém systému s obrovským množstvím částí. A ano, jakmile je problém dostatečně velký, začíná to být problematické, začíná jít do tuhého.

Softwarové patenty jako překážka pokroku

Takže proto je software v našem spektru vztahu patentů k produktům na tak extrémní pozici. Softwarové balíky mohou být velké a komplexní spojením mnoha věcí dohromady. To vše je dané jednoduchostí odvětví umožňující dělat větší věci. A běžná práce, kterou děláme taková je - mnoho nápadů a funkcí pohromadě. A každá z nich může být již někým patentována. Výsledkem je, že softwarové patenty ztěžují vývoj softwaru a dokonce ani nepodporují pokrok tam, kde by teoreticky měly. Zastánci softwarových patentů říkají: "Ano, v některých případech je pravda, že budou lidé poškozeni, ale podporují pokrok, musí podporovat pokrok, což je velmi důležité i za takovou cenu." Přesto však nedávají ani tyto výhody, softwarové patenty nepodporují pokrok. A to proto, že to těžké na vývoji softwaru je právě psaní velkých programů. Jakmile je program moc velký, začíná to být těžké, všechny detaily musí správně kooperovat. To je ten hlavní problém. A k jeho řešení pochopitelně potřebujete nápady. Odtud se koneckonců berou nápady v našem oboru. Většinou se neobjeví jen proto, že někdo nad něčím dlouho přemýšlel, ale proto, že někdo píše program, potřebuje odvést práci, a během této práce ho napadají myšlenky, jak něco udělat lépe. Takže jakmile lidem ztížíte možnost vývoje softwaru hrozbou žalob, bude méně lidí, kteří produkují nápady. Tak softwarové patenty brání pokroku namísto jeho podpory.

Ekonomické modely dnes ukazují že softwarové patenty mohou praděpodobne pokrok znemožnit. Pokud budete ochotni prostudovat trochu matematiky, můžete si přečíst článek na researchoninovation.org. Jmenuje se patent.pdf. V něm uvidíte model, ukazující jak v oboru s postupnou inovací (incremental inovation) může zavedení patentů zpomalit pokrok. Čili domněnka, kterou nám nutí, totiž že patenty nevyhnutelně zrychlí pokrok, je lichá. A jak lze vidět, v softwarovém oboru je pokrok prostřednictvím postupné inovace poměrně běžný. Na stejných stránkách je i empirický článek ukazující, jak ve skutečnosti v USA díky softwarovým patentům nedošlo k nárůstu investic v oblasti vývoje softwaru. Namísto toho došlo k přesunu výdajů z vývoje na patentování. Máme tady novou byrokracii, která svazuje každého uživatele počítače a staví se do cesty pokroku. Má opačný účinek a neplní společenskou funkci, kterou si nárokovala. I podle vlastních měřítek je obyčejnou chybou. Proto jsou softwarové patenty hloupou agendou, která jde sama proti sobě..

Ještě hůře, existuje další rozdíl mezi softwarovou oblastí a ostatními. Patenty v ostatních oblastech inženýrství omezují malé množství specializovaných společností. Patenty na farmaceutika limitují farmaceutické společnosti, ale neomezují vás a mne, my nejsme v pozici vyrábět farmaceutika. Ale softwarové patenty omezují každého uživatele počítače. Žalováni nemohou být jen softwaroví vývojáři, ale též uživatelé. Mluvíme tu o omezování většiny občanů a to je velmi odlišné od uvalení omezení na pár specializovaných firem. Omezení několika podniků v úzce vymezeném poli působnosti lze chápat jako průmyslovou regulaci. Nebudu tvrdit něco ve smyslu, že je špatné regulovat průmysl. Pokud si lidé v automobilovém průmyslu myslí, že je lepší mít patenty, možná mají pravdu, na to nejsem odborník. V každém případě však tvrdím, že regulace výroby automobilů není nespravedlivostí, avšak regulace toho, jakým způsobem smíme, my všichni, používat naše počítače, to je nespravedlnost. Nelze o tom přemýšlet ve stejném smyslu jako o možné regulaci průmyslu. Musíte si uvědomit, že se jedná o zamezení svobody pro stovky milionů lidí. To je velká věc. Softwarové patenty, jsou hloupé, samy proti sobě a ještě nespravedlivé.

Strategie pro Evropu

Softwarové patenty jsou také špatnou strategií pro Evropu. Dokud bude Evropa odmítat softwarové patenty a Spojené státy budou dostatečně hloupé v jejich podpoře, Evropané mají výhodu. To je v přímém rozporu s tím, co megakorporace sdělují zákonodárcům. Využívají toho, že zákonodárci neznají skutečné charakteristiky softwarového vývoje. Zákonodárci nejsou programátoři, nemají s naším oborem žádné zkušenosti. Proto jim můžete říci věci, které jsou zcela špatně a oni to nepoznají. Proto jim musíme vysvětlit, proč dané věci nejsou pravdivé. Říkají hlouposti typu: "USA jsou světovou jedničkou v používání softwaru a mají softwarové patenty, takže to ukazuje, že jsou dobré." USA byly touto jedničkou i předtím, než měly softwarové patenty, takže patrně softwarové patenty nebyly tím důvodem. Musí jím být něco jiného. Také říkají: "Když USA mají softwarové patenty, je to výhoda pro americké vývojáře, protože mohou získat patenty." To je též liché. Faktem je, že každý na světě může získat v USA softwarový patent. Evropané mohou získat U.S. patenty. Americký patentový úřad dovolí každému požádat o patent. Nyní mohou tedy Evropané získat americké softwarové patenty a napadnout americké vývojáře na domácí půdě. Pokud Evropa softwarové patenty odmítne, pak nikdo nebude moci získat evropské softwarové patenty a napadnout evropské vývojáře na domácí půdě. A to by znamenalo výhodu pro Evropany. Budou moci pálit na Američany, kteří nebudou schopni palbu opětovat. A to je přímý opak těch hloupostí, které šíří lobbisté.

Jak je tedy možné, že vidíme Evropskou Unii uvažovat nad přijetím softwarových patentů? Je to hlavně proto, že megakorporace a do jisté míry jejich loutky v americké vládě mají velký vliv. Je to jen jejich vliv, nic jiného. Používají ho rozličnými způsoby. Jeden poměrně velký francouzský poskytovatel se chtěl postavit veřejně proti softwarovým patentům. Ale byl umlčen, protože měl mnoho obchodů s giganty, kteří řekli: "Ukončíme s vámi obchody, pokud nám budete oponovat." Dostali strach. Neudělali nic a prakticky jen čekali na nůž, který jim měl uříznout jednu ruku, protože by šli rovnou do chřtánu v okamžiku, kdy by se vzepřeli. Není dobré být v takové pozici. Softwarové patenty hrozí svázáním evropských firem novou byrokracií, která neslouží žádnému účelu. Nejsem principiálním odpůrcem byrokracie. Pokud je tu byrokratický požadavek, který má nějaký účel, lze ho ospravedlnit. Ale proč uvěznit firmy v systému, který nikomu, vyjma megakorporací a spolku parazitů, nepřinese nic dobrého. Nedává to žádný smysl a proto přední evropské organizace a malé až střední podniky se postavily proti softwarovým patentům. Dva miliony evropských firem je členem těchto organizací. A nejsou jen ze softwarové oblasti, jsou ze všech oborů. Ale software používají, často elektronicky obchodují a ví, že softwarové patenty jsou pro ně hrozbou.

Co se stane je na vás. Je to na obyvatelích Evropské Unie. V EU je jistá míra demokracie. Ne velká. Existuje (Evropský) parlament, ale nemá velkou moc. Parlament se přiklonil na naši stranu. Přesto však máme velmi málo času, abychom přesvědčili vlády členských zemí EU, že se jedná o zásadní problém a bude lépe nedovolit megakorporacím získat to, co chtějí. Máme ještě pár dní, než proběhne hlasování Rady ministrů. Ale pokud si to některé země do té doby rozmyslí, pak dojde ke zdržení a to znamená více času. Více času k přesvědčení dostatečného počtu zemí, aby podpořili prosincové rozhodnutí parlamentu. A potom získáme direktivu, která řekne NE softwarovým patentům. O tom vlastně parlament rozhodl, volil v náš prospěch a přesvědčivě softwarové patenty zamítl. Musíme bojovat tak tvrdě, jak jen to bude možné, tedy vlastně, VY musíte bojovat tvrdě, protože já jsem cizinec a neměl bych zde mít žádnou politickou moc. A je smutné, že existuje pár cizinců, kteří ji zde mají až příliš velkou. Já však ne. Jste to vy, kdo bude muset přesvědčit vaši vládu a budoucí kandidáty do Evropského parlamentu. Vy je budete muset přesvědčit říci ne softwarovým patentům. V parlamentu jsou členové mnoha stran, kteří volili proti softwarovým patentům, takže byste se měli rozhlédnout po všech stranách při hledání možné podpory. Nikoho předem neodsuzujte, nepředpokládejte, že podpora přijde pouze odtud nebo odtud. Apelujte na všechny kandidáty a vyneste problém na světlo dnes. Vyzvěte je, aby promluvili se současnými zástupci jejich strany v parlamentu, protože většina z těchto lidí již volila proti softwarovým patentům a problému rozumí. Noví kandidáti musí promluvit se současnými členy parlamentu z jejich vlastní strany k tomu, aby zjistili, jak špatná ta myšlenka je.

A to je z mé strany vše.

Prosím podívejte se na stránku www.ffii.org. A přesto, že se jedná o další téma, pokud máte zájem o nějaké GNU a Linuxové samolepky nebo přívěšky pro podporu FSF, tak je máme také. A pokud se vám líbí Free Software, můžete se stát i členem Free Software Foundation a podpořit naši práci. Můžete též pomoci FSF Europe, kterou najdete na www.fsfeurope.org. Ale měl bych připomenout, že to není jen komunita Free Software, která bojuje proti softwarovým patentům v Evropě. Přidává se mnoho dalších vývojářů, ekonomů, uživatelů a lidí, kteří jednoduše nevěří ve vytváření monopolů. Musíme se bát softwarových patentů Microsoftu, který v USA získává dva patenty týdně. Dva týdně. A má jich již něco přes tisíc, podle toho, co jsem četl. Víme to, protože to řekli - že chtějí vymazat svou nejsilnější konkurenci, což je hnutí svobodného softwaru (free software movement). To, jestli se jim to podaří v Evropské Unii, je jednou z věcí v sázce. Zvažujete-li, zda mít či nemít softwarové patenty. Ale není to jediná věc, která je v sázce, jejich mnoho pro každého, kdo používá počítače.

Takže myslím, že to je vše.

[potlesk]

Přeložil Jan Janský

Odkazy

Komentáře

Comments powered by Disqus