Tázal se stromu rozkvetlého,
malý chlapec plačící,
proč činí lidé sobě zlého?
Odpovědi nedával strom mlčící.

Jsi v tramvaji a je Ti horko. Je léto a venku je skoro třicet. Potíš se, hlavně na čele. Tramvaj dojede do zastávky a dveře se otevřou. Cítíš, jak se dovnitř nahrne příval relativně svěžího vzduchu. Úleva. Člověk sedící před Tebou vstává a netrpělivě si razí cestu ven. Je odpoledne, kolem páté a tak jezdí docela hodně lidí, většinou z nezbytných nákupů, ale zase jich není tolik, aby byl vůz narvaný. Místo před Tebou je tedy volné. Co uděláš? Nesedneš si? Ne? Tedy postojíš. Otoč se a sleduj.

Do tramvaje se začínají hrnout lidé. Všímej si jejich očí. Kam se dívají? Jak sleduješ pohyby nastupujících, zjišťuješ tutéž věc jako již mnohokrát předtím. Podle očí je možné poznat hodně. Co je tedy tím zjištěním? Volná sedadla. Pohledy nově nastupujících hledají volná sedadla. Je to pochopitelné, protože je horko a stát je únavné. Vidíš, jak nastupuje paní ve středních letech se dvěma nákupními taškami. Plast hypermarketu se bimbá podél jejích nohou zatímco oči sledují jediný cíl — volné sedadlo u kterého stojíš.

Z druhé strany za stejným cílem míří starý muž. Ustup, ať uděláš prostor. Oba rivalové v boji o sedadlo teď předstírají, že jeden druhého nevidí. Musí tomu tak být, protože ani jeden z nich nechce mít tu čest nabídnout místo k sezení druhému. Proč taky? Vždyť se neznají, nemají spolu nic společného a venku je takové horko. Kdyby nebylo takové horko, určitě by si sedadlo navzájem nabídli. Určitě.

Vyhrává paní s plastovým úlovkem. Rychle si sedá a s úlevou otáčí hlavu směrem ven z okénka, aby se její oči náhodou nestřetly s pohledem někoho cizího v tramvaji. Nemusí přece nikomu nic vysvětlovat. Měla by snad? Starý pán se rozhlíží. Žádné další místo k sezení už není a tak se chytne tyče a kouká z okna. Jen čas od času padne jeho zrak na paní s nákupem.

Radši se také chyť, tramvaj se rozjíždí.

Rozhlížíš se kolem. Jsi jediný, nikdo další se kolem sebe nedívá — ostatní koukají většinou z nepřítomně z oken ven nebo do země. Je to zvláštní. Plná tramvaj lidí, kteří se navzájem vůbec nevidí. Tvůj pohled se zastaví na dívčině přibližně stejného věku, jako je ten Tvůj. V tu chvíli nevíš coby, tak se usměješ. Žádná reakce, nevidí Tě. Tak se nemotorně otočíš a civíš z okna.

Tramvaj brzdí.

Tady vystupuješ. Stojíš otočen směrem k východu a čekáš až lidé před Tebou vystoupí nebo až uvolní cestu. Za Tvými zády se Tě nějaká úplně jiná paní s úplně jinými plastovými vaky ze zcela jiného hypermarketu snaží obejít, aby mohla vystoupit. Protlačí se kolem Tebe a pak musí stejně čekat, až lidi před ní vystoupí. Nejspíš jí taje zmrzlina, kvůli níž musela před půlhodinkou v sekci mražených potravin zrychlit svůj krok, aby se jí onu poslední krabici podařilo včas zachránit před ostatními konzumenty.

Konečně jsi venku z tramvaje. Stojíš na nástupišti u velké křižovatky a chceš přejít ulici. Rozhlédni se. Vidíš? Jsi fascinován tím bojem mezi řidiči o každý metr, jak se snaží co nejdříve dostat na místo určení? Jak vjíždí na poslední chvíli do křižovatky téměř na červenou, jen aby uvízli v koloně o deset metrů dále. Pospíchají přece! A v tom spěchu jsou pro ně ostatní účastníci provozu jen nevyhnutelnými překážkami, které brzdí jejich postup. Jaké to mají štěstí, že jsou alespoň chráněni, ba dokonce individuálně odděleni od ostatních v klimatizovaných kapslích svých mobilních předimenzovaných rakví. Proč myslíš, že tak činí? Snad aby nemuseli být v kontaktu s ostatními lidmi v tramvaji, na ulici? Však v autě nemusí vynakládat tolik úsilí při snaze vyhýbat se lidem, v jejichž společnosti nechtějí být. Když už s nimi musí sdílet jedno město, mají alespoň tuto možnost dobrovolné izolace.

Pojď se mnou, ukáži Ti, čeho jsou tak blahodárně ušetřeni, před čím se schovávají ve svých hybných železných kójích. Ukáži Ti, před čím se svou lhostejností chrání všichni ti lidé v tramvajích s plastovými taškami. Tudy, tou rušnou pěší zónou. Běž a zkus nebýt jako oni. Běž a dívej se. U ústí uličky postávají dvě postavy. V rukách košíky, na hrudích visačku, na tváři směs úsměvu a potlačovaného zklamání. Jako biblické sloupy Jachin a Boaz střeží každá z jedné stany vstup do prostoru uličky svobodné volby a nového poznání. Jedna z postav si všimne Tvého pohledu. Vstupuje Ti do cesty.

"Přispějete na postižené děti?"

Chvíli přemýšlíš. Chceš se asi zeptat, o jaké že děti se to jedná. Odkud jsou, proč mají problémy a jak jim je možné pomoct. Nějak podvědomě však tušíš, že to tu nyní není na pořadu dne, to není ta důležitá otázka.

"Plyšové zvířátko je za padesát korun, ale jinak můžete pochopitelně dát kolik chcete," říká paní a nabízí krabici plnou plyšových zvířátek s magnety v tlapkách... to aby držela na lednici.

Otázka, o kterou se tu jedná je přece jasná — koupíš si plyšové zvířátko a nebo ne? Koupíš? Pomůžeš dětem? Koupíš. Paní Ti poděkuje, propustí Tě a Ty můžeš vyrazit dále.

Z jakého důvodu jsi si koupil to plyšové zvířátko? Skutečně jsi si snad myslel, že tím pomůžeš dětem? Nebo se již nepovažuješ za tak naivního, abys takto uvažoval? A nebo Ti bylo trapné tu paní odbýt? Zaplatil jsi, aby ses vyhnul výčitkám svědomí? Nebo snad proto, že jsi nechtěl, aby byla ta paní zklamaná? Nebo jsi snad nechtěl, aby si na Tebe po Tvém odmítnutí pamatovala tak, jak bys v jejích vzpomínkách nechtěl být vzpomínán?

Něco tu není jak má být. Cítíš to. Lehce Tě píchne na hrudi. Vstupuješ do ulice plné chodců. Díváš se kolem sebe? Tvůj pohled zachytil mladík s diplomatkou v ruce. Vidí Tě a s úsměvem Ti vstoupí do cesty.

"Pane, smím Vám položit pár otázek?" Ani nečeká na Tvou odpověď a pokračuje: "Jakého máte operátora? Chcete platit méně?"

Tak, pohovoř si s mladíkem. Vysvětli mu, že Ti nic nechybí. Ani ten operátor. Zjišťuješ, že pokusit se někomu vysvětlit, že jsi spokojen a nic Ti neschází je jeden z nejtěžších úkolů, hlavně pak v případě, že se Ti dotyčný snaží něco prodat. Splň jej. Buď však na mladíka slušný! Nemyslí to s Tebou zle — nabízí Ti přece lepší produkt.

Dále na Tvůj pohled reagují další. Marketingový výzkum trhu s čokoládovými tyčinkami Ti zabere pouhých deset minut. Za odměnu dostaneš plastový kelímek s kávou... a sušenku. Slečna od Červeného kříže Ti o několik kroků dále strojovým hlasem v nacvičeném monologu vysvětluje, jak je možné vhodným darem přispívat na řešení chudoby v Africe. Dostaneš informační letáček.

Ne všichni Tě žádají o Tvou pomoc, o Tvůj čas. Jsou tu i tací, kteří chtějí pomoci Tobě.

"Probuďte se!" stojí na časopise, který svírá starší paní na kraji ulice. Pozoruje Tě. Proč? Protože sis jí všiml. Chce Ti pomoci najít správnou cestu. Mírně se usměj. Jdi dál.

Jakmile se otočíš zpět, málem narážíš do člověka s vyholenou hlavou a pomalovaným čelem. Má na sobě dlouhé, splývající šaty a v ruce košík plný brožovaných knih.

"Žijete duchovně?" ptá se. "Máte už mistra? Nemáte? Mám tu nějaké knihy, které by vás mohly zajímat."

Čekají tu. Čekají tu na Tebe. Chtějí Tě. Chtějí Tvé peníze, Tvůj zájem, Tvůj čas. Kousek Tebe si žádají. Dáš? Čekají všude. Na co, ptáš se? Čekají jen na Tvůj pohled.

"Přispějete na opuštěné děti?" ptá se dvojice sloupů na konci uličky.

Ztrácíš sílu odpovídat. Sklopíš tedy zrak a jdeš dále. Cítíš, jak Tě v zádech pálí jejich zklamání nad Tvou lhostejností. Však jsou na to již zvyklí, říkáš si. Vždyť to tak dělají i všichni ostatní. Píchne Tě u srdce. Tentokráte silněji. Musíš se nadechnout. Bolest pomalu odeznívá. Dostáváš však mírnou závrať.

Otočíš se a pozoruješ chodce v uličce svobodné volby. Z kmihotu lidských postav jako by najednou jako duch do Tvého vědomí vstoupila jeho skrytá esence. Najednou vidíš, že se v uličce svobody lidé kolektivně učí vzájemně se nevidět. Pozoruješ, jak ti, kteří chtějí uličku projít bez zastavení, sklopí zrak a předstírají, že ty druhé nevidí. Musí v tom být dobří, jinak neuspějí. Koukat se jinam, maličko změnit směr chůze, jen aby nebyli nuceni se "probudit", myslet na postižené děti, měnit operátora či vyplňovat anketu. V lidském kolektivu se pak každý individuálně přizpůsobil situaci. Naučil se předstírat spěch, vážnost, nemožnost spočinout. Učí se lhostejnosti a uhýbání. Nejprve pohledem, nakonec i tělem.

Proti těmto dobrovolně lhostejným pak stojí ti "aktivní", naši noví, samozvaní, agitovaní, "soucitní" a "probuzení" učitelé. V dialektickém rozdělení na nabízeče a prosebníky je jejich úkolem lhostejné kolemjdoucí nějak zaujmout — což znamená konfrontovat a zastavit. Již žádní kameloti dávných časů, snažící se oslovit kolemjdoucí pronášením rétorických otázek a citací posledních zpráv. Již tu nejsou zapálení agitátoři mluvící stejně tak k lidem jako k vrabcům na střeše, trpělivě čekající na každého zájemce. Dnes se lidé ve vlastním zájmu naučili nezájmu. Kameloti, nabízeči a prosebníci se přizpůsobili a místo trpělivého vyčkávání volí cestu konfrontace, cestu násilného vytržení lhostejných z jejich nacvičené letargie. Chtějí, aby je lidé viděli, avšak dělají vše proto, aby se jim vyhýbali.

Tak vidíš! Ještě chceš někoho hodnotit? Sám jsi se dobrovolně odtáhl a izoloval! Vzdálil jsi se vzdáleným! Cítíš to? Cítíš ten bodavý pocit na hrudi? Točí se Ti hlava? Cítíš se naprosto sám? Otoč se a pohleď. Vzhlédni vzhůru a pohlédni na Mne. Jsem Slunce, všechny blízké hřeji a dávám jim život, všechny vzdálené pálím a přináším jim bolestnou smrt. Tisíce nožů se Ti dere mezi žebra, Tvé oči jsou oslepené Mým jasem a Tvého vědomí se chápe vír... Nebojuj, vzdej se mi...

... světlo světa pohasíná ...

... tma ...

... strach ...

... prostor ...

... prázdnota ...

... poušť...

Ruch ulice je pryč. Kolem Tebe se široko daleko rozprostírá poušť. Nad ní stojí žhnoucí Slunce. Vidíš jej? Již Tě nepálí. Teď již víš, že jsem to Já. Slyšíš mne? Ano, ten hlas, který slyšíš, jehož původce však okem nevidíš, to jsem Já.

Proč Mne nevidíš, ptáš se?

Nemůžeš Mne vidět, Já jsem totiž Ty. Dosud jsi Mne neznal, protože Já jsem ta část Tebe, které jsi se vyhýbal, kterou jsi vytěsňoval vědomě i nevědomě ze svého života. Jsem tedy Ty i se vším, co jsi sám o sobě neznal. Protože jsi neznal dobře sám sebe, nemohl jsi poznat Mne. A protože vidět můžeme pouze odraz, jsme schopni vidět něco jen v případě, že tím zrovna nejsme. Proto Mne, ani kdybys mne znal, vidět nemůžeš. Kdybys Mne spatřil, již nebyl bych to Já, nebyl bys to Ty, byl by to někdo jiný. Vidět můžeme pouze jiné.

Kde to jsi, ptáš se?

Rozhlédni se. Co vidíš? Vidíš POUŠŤ. Zíráš na daleký obzor a kromě něj nevidíš NIC. Taková je podstata pouště — vše je daleko, od všeho jsi vzdálený, jediné, co Ti dělá společnost je pálící slunce vědomí za dne, a třeskutá zima podvědomí v noci. A také obzor, připomínající Ti, jak nekonečná a nepřekonatelná je vzdálenost, která Tě dělí od všech ostatních.

Tady jsi, Ty, naprosto sám, v osamění. Kam až dosáhne tvůj pohled nevidíš nikoho. Jsi tu jen Ty a Já, tvůj věčný společník. Ve dne Tě svým žárem spaluji abych Tě za nocí trýznil nesnesitelným chladem. Ze svého stanoviště máš dokonalý přehled, moc dobře jsi schopen rozpoznat svou situaci k tomu, abys sis byl schopen uvědomit, že toto je místo Tvého posledního stání. Toto je místo, kde jsi zůstal naprosto sám bez špetky naděje. Toto je Tvůj Hrob. Já jsem Tvůj Hrob.

Proč tu jsi, ptáš se?

Však odpověď na tuto otázku sám znáš. Tak jako mnoho jiných jsi se snažil skrýt před ostatními, vzdálit se jim, utéci před nimi kamsi daleko — někam, kde sis myslel, že snad bude lépe. Je docela jedno, že si můžeš namlouvat, že jsi se jedněm vzdálil, abys jiným mohl být blíže. Dříve či později se každá vzdálenost projeví. Kolik již bylo šlechticů, kteří během dlouhých let nabyli dojmu vlastní nedotknutelnosti, protože se cítili být daleko z dosahu svých poddaných, cítili se být chráněni před jejich silou, jejíž účinek pro ně byl přece tak vzdálený. Tato vzdálenost však zároveň byla příčinou jejich bezbrannosti. V odloučení se totiž vzdali možnosti vidět za horizont své vlastní pouště. Bouře, vynořivší se zpoza tohoto horizontu je pak smetla z povrchu zemského aniž zmohli cokoli. V jejich osamocení jim sotva kdo podal pomocnou ruku, když se jich začala chápat ruka rozvášněného a zcizeného davu. Cítili se sami a zcela opuštěni, stejně tak jako se nyní cítíš i Ty. Cítili se sami, protože byli sami.

Není v tom rozdílu, odloučí-li se tímto způsobem od ostatních národ, skupina či jedinec. Uvnitř národa či skupiny si mohou být všichni blízcí. Na poušti tak sice mohou být spolu a vzájemně si pomáhat, co tím však změní na skutečnosti, že jsou stále uprostřed pouště a nakonec pomřou stejně, jako kdyby byli sami. Uzavřeni nekonečně vzdáleným horizontem nemohou jejich duše dojít spásy ani klidu. Jsem tu totiž Já a jako neviditelný průvodce jim budu každým dnem spalovat hlavy žárem osamění.

Jak je možné poušť překonat, ptáš se?

Tuto poušť, kterou kolem sebe vidíš, jsi Mým jménem stvořil Ty sám. To, co kolem sebe vidíš je Tvojí světovou realitou. Z vlastní reality nemůžeš odejít, aniž bys ses tím vzdal sám sebe, aniž by ses tím vzdal Mne. Poušť kolem sebe vidíš proto, protože realitu pro Tebe samého vyplňuješ sám sebou a nikým jiným. Všichni ostatní pro Tebe jsou kdesi daleko za horizontem Tvé reality. Sám k sobě máš mnohem skutečnější vztah, než k těm druhým — bereš jim realitu a proto v poli Tvého dohledu nemají místo. Takto jsi si stvořil své vlastní osobní peklo, svou vlastní poušť, svou vlastní GOBI.

Stejně jako jsi byl s to kolem sebe vytvořit poušť, stejně tak jsi schopen proměnit ji v rajské zahrady. Nyní k tomu máš potřebné znalosti i veškeré prostředky. Chceš-li poušť proměnit v ráj, pak zavlaž prostor kolem sebe svou vlastní krví. Dej skrze Mne život a realitu ostatním. Protože Já jsem Ty a Já jsem Láska. Dává život Tobě a Ty máš dar dát život ostatním, učinit je skutečnými. Vylij do pouště kolem sebe své srdce a miluj!

...

I tak se stalo. Srdce se mu otevřelo a život vprýštil do vyprahlých pouštních plání, které se proměnily ve kvetoucí zahrady hojnosti. Za dne je v nich dostatek Slunce, jež nespaluje. Za nocí v nich nemrzne, protože mají hojnost života, dávajícího duším klidu a tepla na celou noc. Daroval své srdce poušti. Daroval tím život sobě a ostatním. Stal se z něj Hrob. Jeho hrob však zůstal prázdný...

Tázal se stromu rozkvetlého,
malý chlapec zářící,
proč činí lidé sobě dobrého?
Odpovědi nedával strom mlčící.

-- snílek (2011)

Když jsem po letech procházel své rozepsané a odložené texty, objevil jsem mezi nimi i tento. Přesto, že jsem asi pozapomněl v jejich plnosti původní ideje a popudy, které mne k jeho psaní přivedly, rozhodl jsem se jej na základě nových inspirací, které mi můj vlastní starý text po létech zprostředkoval, dokončit.

Komentáře