Byl pozdní večer - február -
večerní den, byl vrahů čas.
Kudlančin zval ku smrti hlas,
kde hřbitovem zaváněl háj.
O smrti šeptal černý les,
tlející pes lhal vrahů žel,
svůj záměr vrah oběti pěl,
k oběti páchnoucí dul vzdech.
Jen mina tichá v křovích stinných
mlčela tiše tajný bol,
drn ji objímal kol a kol;
a střely tajné zemí jiných
bloudily z čisté jasné lásky,
planoucí tam kam velí hlásky.
I světy jich v obloze skvoucí
co ve svár věčného míru vzešly;
až se - milostí k sobě vroucí
změnivše se v hřiby zářnoucí -
bloudící, až pod zemí se sešly.
Ouplné tuny, jasná zář -
tak bledě jasná jasně bledá
jak proton svůj elektron hledá -
ve hřibovu vzplanula zář;
až později výsledek svůj zřela
a sama potom vládnout chtěla.
Dál blyštil bledý nožů stín,
jenž k sobě šli vždy blíž a blíž,
a bodnuvše by pak níž a níž,
se vedraly v sokův klín,
až posléz v bodnou ránu splynou.
A pak se hroby k hrobům vinou.
Nejvíce duní děla chór,
pak kule k boru ke kuli bor
se kloní. Kule za kulí
pevností těká. Tank se culí -
v čas sváru - svárem každý tvor.

by mister

Komentáře